Nemoci chudých farmaceutické firmy příliš nezajímají, říká doktorka

Není to tak dávno, co celý svět zachvátila panika z epidemie eboly, která se stále šíří Afrikou. Lékaři bez hranic však na svých misích řeší i spoustu jiných onemocnění, kterým se takové pozornosti nedostává.

Brno - Nezávislá humanitární organizace Lékaři bez hranic působí ve více než sedmdesáti zemích světa a ročně přijme až tři tisíce pracovníků z řad lékařů, zdravotních sester, ale i nelékařských profesí. Jednou z nich je doktorka Irena Janoušková, která pracuje jako anestezioložka ve Fakultní nemocnici Brno. V letech 2007 až 2008 strávila devět měsíců v Etiopii a v roce 2011 byla dva měsíce v Afghánistánu.

V čem je práce lékařů v rozvojových zemích specifická?

Setkáváme se s odlišnými chorobami, jako jsou různé tropické nemoci, malárie nebo i podvýživa. Pracujeme také pouze s minimem diagnostických a terapeutických prostředků. Například v anestezii používáme jen jednoduché a snadno udržovatelné přístroje, se kterými je schopný se naučit zacházet i místní personál. Jiná je také náplň práce, nejčastěji provádíme chirurgické zákroky nebo ošetřujeme popáleniny. Velký je podíl gynekologicko-porodnických úkonů. Jen pro porovnání, v Afghánistánu připadá na stotisíc porodů čtrnáct set úmrtí matek, v České republice je to osm.

Je problém, pokud třeba právě na gynekologii pracuje muž?

V některých zemích ano. V Afghánistánu se stává, že hlavně manželé odmítají, aby jejich ženy ošetřoval muž. V takových případech proto není možné zajistit kompletní vyšetření. Ženy také často rodí doma, proto jsme měli vytvořené balíčky Safe Delivery Kit (pomůcky na bezpečný porod), kde byly například čisté nůžky na přestřižení pupeční šňůry, které jsme jim rozdávali.

Co v poslední době tolik diskutovaná ebola? Proč tato epidemie vzbudila tolik pozornosti?

Předtím se nákaza objevila vždy v jedné lokalitě, tentokrát zasáhla tři země na mnoha místech. Lékaři bez hranic alarmovali už v dubnu, že epidemie bude mnohem většího rozsahu, přesto se nepodařilo zabránit rozšíření.

Jak postupujete po příjezdu do zasažené oblasti?

Důležité je proškolit personál. Musíme je například naučit, jak si oblékat a svlékat ochranný oblek. Nutná je také spolupráce místních obyvatel. Mnoho lidí se totiž ebolou nakazilo na pohřbech, kde je zvykem se mrtvého dotýkat. Nastával tak konflikt s kulturními zvyklostmi a bylo proto nutné domorodcům vysvětlit způsob přenosu nákazy, aby naše opatření přijmuli a dodržovali.

Jak funguje zabezpečení lékařů a sester, aby se infekcí nenakazili?

Kromě ochranných obleků máme pro nakažené i izolační zóny, ve kterých je personálu povoleno zůstat maximálně šedesát minut, protože potom dochází k únavě, která může vést i k nějakému pochybení. Proto také pracujeme ve dvojicích, jeden provádí lékařské úkony a druhý ho kontroluje. 

Taková mise musí být psychicky i fyzicky náročná, jak dlouho trvá?

Šest až osm týdnů. Po návratu sice není nutné zůstat celou inkubační dobu, tedy jednadvacet dnů, v karanténě, ale naši spolupracovníci nechodí do zaměstnání a vyhýbají se i více zalidněným místům. Dvakrát denně se měří teplota a kontrolují se symptomy. Jakékoliv změny se okamžitě hlásí organizaci i ošetřujícímu lékaři a podnikají se příslušná opatření. V České republice je na epidemii eboly připravena nemocnice Na Bulovce a máme také vytvořený plán na evakuaci dobrovolníků ze zasažených oblastí.

S jakými dalšími epidemiemi jste se setkala?

Například s nemocí kala-azar. Není příliš známá ani zajímavá pro farmaceutické firmy, protože postihuje pouze chudé obyvatelstvo, i když to jsou tisíce lidí. Pokud se neléčí, je úmrtnost stoprocentní. Také jsem se setkala s epidemií cholery. Zdrojem infekce je špinavá voda a nedostatečná hygiena. Všichni zaměstnanci, kteří přišli s nemocnými do kontaktu, museli podstoupit dezinfekci. Ta se následně prováděla i v domě pacienta.

Ve Svazijsku je potom velký problém s HIV. Nakažena je tam nejméně jedna čtvrtina obyvatelstva. Může to být ale i více, ne všichni totiž podstupují prohlídku. U těhotných žen jen dokonce HIV diagnostikováno u necelé poloviny. Pokud však dojde u těhotné ženy k léčbě, existuje šance, že porodí zcela zdravé dítě.

Co bylo pro vás na misi nejtěžší?

Asi vědomí, že někomu nemůžu pomoct v místních podmínkách, ale mohla bych mu pomoct, kdyby přišel do nemocnice v Česku. Na druhou stranu, někdy stačí nasadit antibiotikum a můžete tím člověku zachránit život, což je samozřejmě motivující.  

Lékaři bez hranic

Lékaři bez hranic, též známí pod mezinárodní zkratkou MSF (z francouzského Médecins Sans Frontières) jsou nezávislou mezinárodní humanitární organizací, kterou v roce 1971 založila skupina lékařů a novinářů. Působí ve více než sedmdesáti zemích světa a poskytují zdravotnickou pomoc lidem postiženým epidemiemi, přírodními katastrofami nebo válečnými konflikty. Kromě toho se o situaci snaží podávat i mezinárodní svědectví, za což získala organizace v roce 1999 i Nobelovu cenu míru.

Zuzana Richtrová

Čtěte také na munimedia.cz