Do zítřka to (ne)počká

Prokrastinace je častým problémem vysokoškolských studentů. Takzvané chorobné odkládání povinností se však nedá ztotožňovat s obyčejnou leností. Prokrastinující pouze preferuje činnosti, které jsou v danou chvíli naprosto nepotřebné.

V jednom okně otevřená rozepsaná diplomová práce, v druhém okně otevřený prohlížeč, avšak internetové stránky v něm spuštěné nemají s diplomkou nic společného. Tak často vypadá pracovní morálka Františka Kobzíka, čtyřiadvacetiletého studenta informatiky. Někdy se ale ani k počítači nedostane. Raději místo toho uklízí nebo umývá nádobí, přestože za normálních okolností tyto činnosti bytostně nesnáší.

„Když mám na práci něco důležitého, a ještě lépe když mi hoří termín, nějaký vnitřní pocit mě nutí dělat věci, které mají v ten moment nulovou prioritu. Vadí mi ten pocit, že něco dělat musím, i když za jiných okolností by mě to dokonce i bavilo,“ svěřil se student. Není sám. Fenomén zvaný prokrastinace se týká mnoha studentů, a to nejen vysokoškolských.

Slovo prokrastinace pochází z latinského crastinus, tedy zítřejší. S předponou pro dává dohromady slovo, které by se dalo volně přeložit jako ve prospěch zítřka. Prokrastinující tedy záměrně odkládá některé činnosti. V lepším případě na zítřek, v horším případě na neurčito. „Často prokrastinujeme i přesto, že tušíme, že nám odkládání akorát způsobí nepříjemnosti. Proto odložené činnosti mnoho lidí kompenzuje něčím jiným. Přestože náhradní aktivita může být prospěšná, v daný moment není důležitá a prokrastinující to moc dobře ví,“ vysvětlila psycholožka Andrea Sliviaková, která se touto problematikou zabývá. Prokrastinaci ale nelze spojovat s leností, a to právě kvůli náhradním aktivitám.

Kobzíkův aktuální problém je diplomová práce. „Na začátku jsem s prokrastinací neměl problém, protože jsem začal pracovat s novou technologií, kterou jsem neznal. To mě motivovalo,“ svěřil se Kobzík. S postupem času se ale situace změnila.

„Teď, když už mám před sebou jen spoustu práce, začíná být těžké se motivovat,“ dodal vysokoškolák. Psaní závěrečné práce je přitom ukázkovým reprezentantem činnosti, kterou studenti rádi odkládají.

„Z hlediska prokrastinace je problematický úkol, který nemá jasně stanovený termín, nebo se zdá být dostatečně daleko. Taky se neradi pouštíme do věcí, které jsou nepříjemné, připadají nám nudné, obtížné, zaberou příliš mnoho času nebo se jich bojíme,“ uvedla Sliviaková.

František Kobzík s tím souhlasí. „K prokrastinaci mě nutí nejen to, že psaní diplomky je stereotypní, ale i to, že někdy nevím, jak mám pokračovat dál,“ potvrdil slova Sliviakové.

I když student trpí prokrastinací, rozhodně není ztracený. Důležité však je boj s chorobným odkládáním neodkládat. „Píšu si TO DO list. Když si stanovím několik rozumných cílů, je větší pravděpodobnost, že nebudu chytat lelky a že je zvládnu, protože se zaměřím na jednu konkrétní činnost,“ popsal svoji zbraň student informatiky.

Sliviaková ještě radí barevně označovat nejdůležitější body, začínat nejnepříjemnějšími úkoly a hlavně si odškrtávat splněné úkoly. Příjemný pohled do diáře je efektivní motivační faktor. Dobrou metodou, především u obzvlášť odkládané činnosti, je dát si desetiminutový limit, ve kterém se prokrastinující bude nepříjemnému úkolu věnovat. „Když už člověk začne, obvykle vydrží i déle než těch deset minut. A když ne, to nejdůležitější již udělal. Začal,“ objasnila Sliviaková.

Jana Počtová

Přečtěte si také: Švejkovská retro restaurace na České končí