Bolest těla je jako bolest v životě aneb Co si odnést z buddhistické přednášky

Meditace se stala na západě poměrně známým pojmem. Další z buddhistických praktik zazen však o sobě teprve začíná dávat vědět. I tak má v České republice řadu příznivců, kteří se sdružují například ve skupině Sótó Zen.

Tři údery gongu a vytoužená úleva. Dvacet zvědavců, kteří se přišli dozvědět něco víc o Buddhovi a jeho učení, se rozlámaně zvedá z meditačního sedu. Tedy správněji, jak vysvětlil vedoucí celé besedy Tomáš Hampejs, ze zazenového sedu. Ještě než do něj všichni usedli, vysvětlil žák mistra Sandó Kaisena jeho správnou podobu. „Nohy musí být zkřížené pod tělem tak, aby se kolena dotýkala země. Ruce jsou lehce opřeny o břicho a dotýkají se dlaněmi a palci. Oči necháme otevřené a představujeme si, jako by nás někdo vytahoval za provázek z hlavy,“ popisuje Hampejs a kontroluje pohyby přítomných. Při zazenu je důležité zůstat bdělý. Heslem je být tady a teď. Zůstat nehybný s pohledem upřeným zhruba metr před sebe.

Jednotliví návštěvníci na přednášku zavítali díky letáčkům nebo facebookové stránce události. Ta slibovala Buddhovo učení v teorii i praxi za sto korun v centru Brna. Po vystoupání do čtvrtého patra už v otevřených dveřích čeká usměvavá žena. Ze všeho nejdříve touží po příspěvku. Pak upozorňuje na nachystané občerstvení. A možnost zakoupit si knihy, trička nebo jiné drobnosti s buddhistickou tematikou.

Začíná se o patnáct minut později. V malé místnosti provoněné kadidlem se ve třech řadách na polštářích nebo složených dekách tísní různorodá směsice lidí. Brýlatá žena v pozdním věku, mladý pár ve fotbalových dresech, mladík s plnovousem, pár s dredy ve vlasech.

Tomáš Hampejs si rozmanitost uvědomuje také. „Ať už vás sem dnes přivedla touha dozvědět se něco víc, zbavit se bolesti a trápení, nebo jste jen neměli plány na večer, doufám, že se mi podaří splnit vaše očekávání,“ začíná s nervózním úsměvem besedu Hampejs. Pokračuje s výkladem o učení, kterému se věnuje. Představuje svého učitele mistra Sandó Kaisena a po několika minutách se dostává k samotnému zazenu. Posedu, při němž by člověk neměl na nic myslet a tělo i duše by se měly dostat do nejpřirozenějšího stavu.

„Snažte se dodržet správnou polohu, i když to ze začátku nebude pohodlné. Měli byste tak vydržet šedesát minut,“ říká Hampejs. Nohy zkřížit. V jednom rohu křupne kyčel, v druhém koleno. Pozadí kloužou z polštářů. Šedesát minut, šedesát minut, probíhá hlavami zúčastněných. Zazen zahájí jeden úder gongu, tři ukončí. Účastníci začínají odpočítávat. I když ze začátku se většina snaží na nic nemyslet, vnímat jen okolní zvuky a hledět do prázdna.

Ve vedlejší budově konzervatoře má zrovna někdo hodinu klavíru. Vypadá to, že začíná pršet. Čí obličej připomíná skvrna na zdi? Po chvilkovém uvolnění se začíná ozývat tělo. Bolest v levé kyčli, bolest v pravé kyčli, levé chodidlo přestává mít cit. „S bolestí těla je to jako s bolestí v životě, snažte se ji přijmout. Nevzdorujte ji. Seďte ve stejné pozici a nehýbejte se,“ reaguje na drobné pohyby v místnosti Hampejs.

Myšlenka toho, že šedesát minut vsedě se přece dá vydržet, se pomalu vytrácí. A s ní i myšlenky na to být tady a teď a přitom se zároveň snažit na nic nemyslet. Levá kyčel, pravá kyčel. „Ještě chvíli vydržte,“ snaží se čím dál více se vrtící skupinu povzbudit Tomáš Hampejs. I když se stopou smutku a zklamání v hlase. Skupina vydržela v zazenu pouhých pětadvacet minut.

Tři údery gongu a čas na besedu. Místo otázek týkajících se Buddhova nebo Kaisenova učení vzniká debata, proč zrovna koho bolí která část těla. Pokračuje se k prokrvení a křečovým žilám. Odtud k životnímu příběhu Tomáše Hampejse a jeho civilnímu povolání vědce. Po dvou hodinách přichází čas i na občerstvení. Debata pokračuje i nad drobnými chlebíčky a zákusky. Až s prázdnými talíři se skupina rozchází. Těm, kteří sem přišli pouze strávit volný večer, se očekávání jistě splnilo. Ostatní se třeba potkají na další besedě.  

Markéta Skopalová