Už třetí měsíc platí ve školách takzvaná pamlsková vyhláška a v úterý ji beze změn potvrdili i senátoři. Jak bufety snáší omezený sortiment zboží? Co nyní ochutnáte v jídelních automatech a jak vnímají změnu samotní studenti?
Člověk by řekl, že to nemá chybu. Pěkně znějící zákon, který se pyšní svou snahou udělat ze současné mládeže zdravější jedince. Idealista by zatleskal a šel se kochat, jak po chodbách školy vesele pobíhá štíhlá drobotina s ministerstvem certifikovanými bagetami v ruce, diskutujíce o nezměrných kvalitách a chuti Sira Cereliona (cereální náhražka kávy bez kofeinu). Situace však tak optimistická není, a proto my, realisté, bereme školy útokem, abychom se přesvědčili, jaké má nepochybně šlechetná idea zákonodárců dopady. Zjištění je pro mne velmi uspokojivé. Pamlsková vyhláška sice nefunguje, ale studenti se v životě se neztratí.
Vcházím do budovy školy a po pravé straně vidím automaty na jídlo a nápoje. Když však přistoupím blíže, jídlo reprezentuje jablko a pití neperlivá voda. Jinak je automat naplněn balíčky s kapesníky. Ale nevadí, říkám si. Stále tu je bufet, který mne určitě překvapí. Měl jsem pravdu.
Před bufetem stojí několik žáků nižšího gymnázia, v ruce třímajíce odhodlaně peněženky, ale dál nejdou. Vtom vychází jeden starší student, předává párky v rohlíku mladíkům a povídá: „Tady to máte, o deset korun dražší, jak jsme se domluvili.“ Černý trh tedy zasáhl i školství. Překračuji čáru, která odděluje prostor bufetu a zbytku školy a odhodlaně si jdu koupit kávu.
Na mou prosbu odpovídá prodavačka v bufetu poněkud zvláštně. „Vy jste zelenej, vám kafe prodám,“ říká. Pak mne zasvěcuje do systému, že žáci starší patnácti let mají zelené kartičky, které je opravňují k nákupu nezdravých potravin, zatímco mladší si mohou koupit pouze červeně označené zboží schválené ministerstvem zdravotnictví a školství. Je sice o polovinu dražší, ale zdravé tělo je prý k nezaplacení.
Když vycházím z bufetu, zastavuje mne ta samá skupinka studentů s oznámením, že oni mají kávu lepší. Hned mě zvou do jedné ze tříd, která se očividně proměnila v centrum černého trhu. Toustovače, kávovary, na co si člověk vzpomene. Jeden opodál sedící žák popíjí limonádu a nutí mne se zamyslet slovy, že je stejně nejsnazší si to jídlo koupit v obchodě, který je naproti škole. Říkám si, že jsou vynalézaví, tihle studenti.
A tak se ptám, jestli je škola skutečně tou institucí, která by měla vést děti ke správnému stravování. Je zde přece ještě vyšší instance, která má dávat dětem základy toho, co je dobré jíst a co ne. Na mysli mám samozřejmě rodinu. Do školy by potom žáci měli jít informovaní, že nezdravé jídlo tělu neprospívá, takže je tedy lepší jíst zeleninu a měli by mít návyk se tím řídit. Škola přece nedává studentům ani snídani ani večeři a podle mého názoru by jim neměla dávat ani svačiny. To je přece práce rodičů.
Současný systém však dělá ze škol spásnou instituci, která socializuje děti namísto rodiny. Pro některé rodiče by nejspíš bylo ideální, kdyby školy fungovaly formou příměstských táborů. Zabavily by děti, nakrmily by je, udělaly by s nimi úkoly a rodiče by si je na přespání vzali domů. Myslím, že by to mělo být přesně naopak. Škola by v tomto ohledu měla otevírat nové obzory, a ne napravovat chyby z domova.
Jestli mi tedy návštěva několika brněnských škol něco dala, tak víru v to, že studenti se nedají, když jim někdo pod nos strká nesmysly. A věřím, že by to dopadlo stejně, kdyby nešlo o bagety, ale například o porušování jejich práv na vzdělání a podobně. To mne naplňuje optimismem, že následující generace nemusí být nutně opět ta horší.
ADAM KOŠIR
