Miloš Barták se věnuje výzkumu fotosyntézy rostlin a lišejníků v extrémních podmínkách. Účastní se výprav do Antarktidy, kde leží polární stanice Masarykovy univerzity. Vědci tam jezdí studovat ledovce, podnebí a vegetaci.
Brno – Z vědecké expedice v Antarktidě se před necelými dvěma týdny vrátil vědec Miloš Barták z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Výpravu tvořilo sedmnáct členů, kteří na ostrov odjížděli 28. prosince loňského roku. Barták byl v Antarktidě celkem čtrnáctkrát, ale právě letošní výprava byla díky teplému antarktickému létu nejúspěšnější. Fyziolog se domnívá, že s velkou pravděpodobnosti popíše spolu se svými kolegy zatím neznámé druhy lišejníků.
Podle klimatologa Kamila Lásky bylo kvůli mírné antarktické zimě a proudění vzduchu z nezamrzlých částí Antarktického oceánu v roce 2016 naměřeno nadstandardně teplé počasí. Jaký vliv to mělo na vaši výpravu?
Pozorovali jsme, že kvůli brzkému roztání sněžných polí v nižších nadmořských výškách některé druhy rostlin tvořící přímořskou vegetaci strádaly nedostatkem vody. Nám to naopak prospělo ve vyšších nadmořských výškách, kde jsme se dostali na jindy zasněžená místa a mohli tam provádět zkoumat a sbírat rostlinný materiál.
Co znamená "teplé počasí" v Antarktidě?
Byli jsme tam v době antarktického léta, kdy teploty dosahovaly průměrně okolo nuly, nejnižší teploty se pohybovaly kolem deseti až patnácti stupňů pod nulou. Jedná se ale o absolutní teplotu, pokud se zrychlí vítr a začne foukat, pocitová teplota může klesnout až o dvacet stupňů pod reálnou teplotu.
Jak probíhá cesta do Antarktidy?
Tradiční je přeprava lodí. Celá posádka a expediční materiál se nalodí v některém přístavu v nejjižnější části Jižní Ameriky. Pokračuje přes Drakeův průliv a jeho divoké vody. To trvá tři až čtyři dny. Poté se už loď nachází v oblasti Antarktického poloostrova, kde se musí vyhýbat ledovým krám. Cesta na stanici pak trvá ještě další den. Výsadek na pevninu se provádí pomocí pontonu (speciální plochý člun poháněný závěsným motorem – pozn. red.), pokud je ale moře plné ker a tříšťového ledu, tak využíváme vrtulníkový most. Dva vrtulníky, které bývají na palubě expediční lodi, létají neustále mezi pevninou a lodí.
A letošní cesta?
Většina posádky cestovala do argentinského Rio Gallegos a odtud vojenským speciálem na ostrov Seymour, kde je přistávací dráha a polární stanice Marambio. Pak už je to na na ostrov Jamese Rosse pouhých osmdesát kilometrů, takže jsme cestovali jedním vrtulníkovým letem. Menší část posádky letěla nejprve do chillského přístavu Punta Arenas, z kterého cestovali ledoborcem přímo až na stanici.
Co musíte udělat bezprostředně po příjezdu na stanici?
Musíme vybalovat technický materiál, třídit přivezené zásoby a sterilizovat veškeré čerstvé potraviny. V týmu bývají dva až tři technici, kteří se starají o spuštění základních systémů stanice, dodávku elektrického proudu a vody, nebo o hospodaření s teplem. Vědci se tedy obvykle do čtyřiadvaceti hodin po příjezdu mohou věnovat své odborné činnosti. Letos jsme se už druhý den rozčlenili do týmů a zkoumali v terénu.
Žádná aklimatizace tedy není nutná?
Díky složení posádky z nováčků i zkušenějších vědců aklimatizace nutná není. Ti starší už vědí, co v průběhu cesty dělat. Na každém bodu cesty z Česka do Antarktidy, kde se mění způsob dopravy a musíme čekat na další převoz, se aklimatizujeme postupně.
Potkáváte na ostrově i jiné vědce?
Na ostrově je sice jen jediná stanice, která je česká, ale je tam takzvané dočasné tábořiště. Jezdí tam vědci z jiných států, kteří v Antarktidě něco zkoumají. Je to takový letní stanový kemp. Letos byli kousek od nás dva argentinské tábory. Na sousedícím ostrově Vega byl dokonce společný argentinskočeský program výzkumu jezerních usazenin. Navštívili jsme oba tábory a spolupracovali spolu. Často tam bývají také Britové nebo Brazilci.
Co je největší překážkou výzkumu v Antarktidě?
Největší překážku představuje počasí. Pokud musíme za den dojít na určité místo a je větrno, tak se tam často kvůli bezpečnosti nedostaneme. I malá vichřice v Antarktidě způsobí, že člověk nemůže vzpřímeně chodit a deset kilometrů v tomhle počasí neujde. Další překážkou může být sníh. Na některých místech tvoří velké závěje, postupně se zhušťuje a za čas se může proměnit v určitou formu ledu. Pokud víme, že v těchto místech rostou lišejníky, snažíme se tam dostat, ale přes takovou vrstvu ledu je to obtížné. Také bychom byli rádi za modernější technologie, ale ty mohou být rozměrné nebo těžké a na ostrov tak obtížně dopravitelné.
Přinesla vám tato výprava něco nového?
Letos nám poprvé pomohla létající zařízení pro sběr snímků, díky kterým můžeme lépe analyzovat způsob vzniku geomorfologických tvarů. Řada území je pokryta vegetačními antarktickými oázami, a právě vytváření těchto oáz je jedním z nových témat, které budeme moci studovat díky takto získaným snímkům.
V čem byla expedice dále úspěšná?
Jeden z fyziologů letos výrazně přispěl k poznání biodiverzity lišejníkové flory ostrova. Po dlouhé době jsme měli to potěšení najít některé velmi vzácné druhy lišejníků. Vypadá to, že budeme společně se zahraničními kolegy popisovat minimálně dva nové druhy.
Jaké budou mít tyto nově popsané druhy využití?
Pravděpodobně ve farmacii, ale to můžeme s jistotou říct o každém lišejníku. Jsou to organismy, které produkují specifické látky s biologickou aktivitou. Tyto látky mají například antibakteriální účinky a také mohou ničit houby a plísně.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Mám několik úkolů v Antarktidě, mezi ně patří například dlouhodobý výzkum účinků simulovaného oteplení planety a výzkum ekologie jezer. Také jsme letos získali velký grant Ecopolaris. Ten nám umožní minimálně čtyři roky zkoumat antarktické ekosystémy.
Rozhovor s další účastnicí expedice Michaelou Kňažkovou lze přečíst zde.
KLÁRA VAŠÍČKOVÁ
