Zapisování budoucích prvňáčků je na většině základních škol v plném proudu. V mnoha případech však dítě k zápisu vůbec nedorazí a básničku tak za něj nejspíš odříkají rodiče.
Od pátečního rána se na většině škol koná zápis do prvních tříd. Na chodbách tak netrpělivě přešlapují rodiče, pochopitelně nervózní, jestli na jejich ratolest zbude ve vysněném institutu základního vzdělání místo. Zajímavější ale je, že mnozí s sebou zapomněli přibrat právě toho, od září školou povinného potomka, o kterého by u zápisu mělo jít především. Vlastně nezapomněli. Dcerky a synové totiž už k zápisu do první třídy chodit nemusí a vše můžou vyřídit rodiče samotní. Konečně, stejně jako v životě.
Celý systém zápisu do prvních tříd je veden, aby se budoucí prvňáčci hlavně nestresovali. Začalo to tím, že se už od dětí obvykle nevyžadují dříve povinné básničky, obrázky a zavázané boty. Ale konec, kdy děti k zápisu vůbec nebudou muset, jsem nečekal. Stačí, když se dostaví jejich rodiče a budou slavnostně přísahat na psí uši, že jejich dítě je schopné školní docházky. V případě nouze zarecituje básničku tatínek a schopnost orientovat se v prostoru a rozeznat zrakové vjemy, což jsou jedny z požadavků ministerstva školství na dítě školou povinné, prokáže maminka. Půjdeme-li dál tímto směrem, bude zde spousta dětí, které nebudou schopny řešit nové situace a problémy. Podstatné však je, že se tím nebudou stresovat. Budeme taková společnost v pohodě.
Trochu mne zarazilo, že veřejná ochránkyně lidských práv Anna Šabatová ve svých doporučeních rodičům vysvětluje a radí, že přítomnost dítěte na zápisu je právo, nikoliv povinnost. Promiňte mi, ale představit se učiteli a říct o sobě několik vět přeci nepovede u dítěte k nervovému zhroucení. A pokud ano, tak zkrátka není na školu připraveno a je třeba zvážit odklad o rok nebo jinou možnou variantu.
Nerad bych současné děti přeceňoval, ale aspoň z mé zkušenosti jsou to stále zvídavé bytosti, které mají chuť se učit novým věcem a být společenské. Navíc zápis do první třídy je vlastně přijetí do instituce, která bude děti, doufám, ve velké většině případů provázet dalších devět let jejich života. Bylo by tedy vhodné, aby věděly, do čeho jdou. Tím, že rodiče budou dítě neustále držet za svými ochranářskými zády a vyšlapou mu pohodlnou cestičku, ničeho nedosáhnou. To poté obvykle vede k takovým případům, kdy se kvůli špatným známkám chodí křičet na učitele, místo toho, aby se intenzivně zametalo před vlastním, často líným, prahem.
Oni učitelé to také nemají vždycky lehké. Jen si představte společnost, kde vás všichni mají za animátora dětských aktivit a zábavy, který je terčem nátlaku rodičů, aby jejich dítě dostalo lepší známku, přestože si ji nezaslouží. Hlavní je přece prospěch, a nikoli vědomosti. Časy, kdy za neznalost mohlo dítě, jsou pryč. Žijeme v době autoevaluace a vysokého vzdělání pro všechny. Vrcholem však je, když některé školy nutí učitele chodit na zápis v kostýmech berušek a šmoulů, které by dětem vizualizovaly přátelské prostředí školy. Je třeba si uvědomit, že škola nejsou jesle a učitel není animátor. Učitel by měl být mentorem, měl by se chovat přátelsky, měl by budit respekt a neměl by být muchomůrka.
Možná jsem staromódní. Možná by škola měla být plná učitelů v barevných kostýmech, kteří nesmí známkovat, ale jen oceňovat práci. Možná by rodiče měli razit cestu svým dětem, protože je to zvykem. Možná, že je zápis opravdu zcela zbytečná věc, která ve výsledku k ničemu není, protože dítě stejně do školy chodit musí. A možná bude svět lepší, když po něm budou běhat usměvaví lidé bez stresu, jejichž problémy řeší milující rodiče. Já si jen zkrátka myslím, že nebude.
Podle mě je potřeba dítě podrobovat přiměřené míře stresových situací, které ho připraví na život. Mělo by se naučit vyrovnávat s nespravedlností a s tím, že v životě vždy nevyjde vše, co si usmyslí. Převzít část zodpovědnosti a jednat sám za sebe. Jednoduše řečeno, jít k zápisu do první třídy a ukázat se jako sociální a myslící bytost, která nepotřebuje rodičovský štít.
Je třeba si také uvědomit a nebrat na lehkou váhu, že k zápisu a do první třídy jde každé dítě s určitými dispozicemi a talentem. V tomto okamžiku by ale rodiče těch slabších neměli brát útokem psychologické poradny, aby získali pro dítě co možná největší zvýhodnění. Naopak by měli naučit dítě pracovat tak, aby svou překážku překonávalo a snažilo se dostat na úroveň ostatních. Protože, co si budeme povídat, v životě bude dítěti k ničemu papír, že na všechno potřebuje dvakrát tolik času a plete se v počtech.
Nechci říct, že nastíněný systém funguje na všech základních školách a hold vzdávám těm, které si zachovávají zdravý rozum a berou žáky jako budoucí dospělé lidi, kteří v životě musí dělat těžká rozhodnutí. Jedná se přece o naši budoucnost. Ať už to společnost chce nebo ne, jednou budou o našich životech rozhodovat právě ti mladší a je na nás, abychom je připravovali. A zde své zamyšlení ukončím, protože mám zítra pracovní pohovor a musím poprosit rodiče, aby šli místo mě.
Autor: Adam Košir
