Stávka řidičů aneb jiný kraj, jiné peníze

Nespokojenost řidičů autobusů s výší mezd vyvrcholila 6. dubna, kdy stávkovali. Místo původně celorepublikového protestu se nakonec provoz zastavil ve čtyřech krajích.

Výše platů pro jednotlivé profese je otázka, která zaměstnává všechny vlády, včetně té současné. V minulosti řešily například požadavky učitelů či doktorů, kteří dokonce vyhrožovali hromadným úprkem do zahraničí. Obě tyto profese nakonec dostaly přidáno, proto nespokojenost v těchto oborech do jisté míry utichla. V současnosti jsou nejhlasitější odbory řidičů linkových autobusů, kteří dokonce minulý týden stávkovali. Chtěli tím ještě více upozornit na systémovou chybu, která způsobila, že v některých krajích jsou jejich platy nižší než v jiných.

Vyjednávání odborů s vládou o výši mezd řidičů začalo již v říjnu 2015. Odborářům se nelíbilo, že šoféři jezdí za 71 korun na hodinu a často musí pracovat až 350 hodin měsíčně. Za těchto téměř nedůstojných podmínek opravdu nejde vykonávat tak náročné a zodpovědné povolání. Největší problém spatřuji v podobě zákona o veřejných zakázkách. Kraje dlouhodobě upřednostňovaly při soutěžích o zajišťování dopravní obslužnosti pouze nejnižší cenu a podepisovaly desetileté obchodní smlouvy, které nepřipouštěly jakékoliv zvýšení platů dopravních zaměstnanců. Z jejich pozice je snaha zaplatit dopravcům co nejméně zcela logická. Představitelům krajů však nedošlo, že společnost se stále vyvíjí. Rostou i nároky na zaměstnance dopravních podniků, a tudíž je na místě, aby se nějakým způsobem zvýšil také jejich plat. Tomu však tyto dlouhodobě podepsané smlouvy zabraňují a dopravní firmy mají v kapse pádný argument, proč nemohou platy zvýšit.

Po téměř ročním dohadování se odborům povedlo vyjednat zvýšení minimální mzdy šoférů na 98 korun za hodinu jízdy a 88 korun na hodinu čekání. Vláda také nově schválila příplatek 6,60 Kč na hodinu za ztížené pracovní prostředí. Vládní nařízení vešlo v platnost 1. ledna tohoto roku a mělo vyřešit problém nízkých platů řidičů autobusů. Dalo by se říci, že problém byl tímto nařízením zdárně vyřešen. Odboráři dostanou přidáno, Sobotkova vláda se bude pyšnit dalším vyřešeným problémem a život půjde klidně dál. Uplynuly však tři měsíce a realita ukázala, že není tak růžová, jak si předseda vlády maloval. Podle vládního nařízení totiž měly být zvýšeny platy všech řidičů v celé republice, ale ve skutečnosti dostali přidáno jen v některých krajích.

Proč tomu tak je? Vysvětlení je velmi prosté. Vláda ani kraje nemají prostředky k tomu, aby zkontrolovaly, zda peníze k šoférům skutečně doputovaly. Tento systémový nedostatek způsobil, že v některých krajích řidiči opravdu dostali přidáno slíbenou částku a jejich protesty utichly. Jinde dostali řidiči pouze zlomek slíbených peněz. Odbory zase obvinily kraje z toho, že kvůli různým výkladům nařízení se v řadě krajů mzdy nezvýšily o očekávané tisícikoruny, ale maximálně o stokoruny, což situaci nijak neřeší. Neschopnost vlády a krajů zajistit řidičům peníze, na které mají podle zákona právo, je jen dalším smutným příkladem toho, že vláda i kraje absolutně podcenili realizaci nařízení. Teď se jen snaží zabránit požáru, který však už dávno hoří. Odborářům se už začalo neustálé přesvědčování premiéra Sobotky o nápravě zajídat a rozhodli se pro radikální krok, kterým chtěli jasně vyjádřit svoji nespokojenost.

Reakce veřejnosti na sebe nenechala dlouho čekat. Kraje i dopravní společnosti začaly odbory všemi různými prostředky přesvědčovat, aby od stávky upustily. Dokonce vyhrožovaly řidičům, že budou muset uhradit ušlý zisk. Je to poněkud radikální, protože šoféři pracovat chtějí, ale musí k tomu mít přijatelné podmínky. Navíc stávka nebyla jen nějakým silným gestem, ale poslední možností, jak upozornit na špatné platové podmínky řidičů. Plánovaný celorepublikový protest se postupně scvrkl na stávku ve čtyřech krajích – v Jihomoravském, Olomouckém, Ústeckém a Jihočeském. Přesto měl podle odborů smysl, protože stávka ukázala, že se řidiči nenechají zastrašit výhružkami. Ve zmíněných krajích byla proto v den stávky zastavena nebo výrazně omezena autobusová doprava a řada lidí tedy musela řešit, jak se dostane do práce či do školy. To se mnoha cestujícím nelíbilo a svůj vztek si vylili na řidičích, které označili za ubožáky, protože si berou jako rukojmí obyčejné lidi. Podobně argumentovali také představitelé postižených krajů či měst.

Netvrdím, že je tento argument zcela špatný, ale je třeba se na problém podívat také z druhého pohledu. Tato práce je podle mého názoru jednou z nejnáročnějších profesí vůbec, protože s sebou nese obrovskou zodpovědnost. Jeden můj známý, jehož otec je řidičem autobusu, často říkává: „Táta má při každé jízdě v ruce několik desítek samopalů a záleží jen na něm, jestli zmáčkne spoušť nebo ne“. To jen potvrzuje, že šoféři jsou při výkonu své profese pod velkým tlakem, protože stačí jedna chyba a stane se obrovské neštěstí. A ruku na srdce, ne každý se dokáže srovnat s tak velkou zodpovědností.

Žijeme v demokratické zemi, kde by měl mít každý člověk právo vyjádřit svoji nespojenost. Odboráři jen využívají práva, které jim dává samotná ústava. Navíc přistoupili ke stávce až jako ke krajnímu řešení, protože předtím více než rok trpělivě vyjednávali. Ať si o stávce myslíme cokoliv, musíme uznat, že to byl zcela legitimní krok, na který měli řidiči právo. Práce šoféra autobusů je velmi náročná a zodpovědná práce, která by měla být náležitě ohodnocena. Nespokojení a přepracovaní řidiči mohou dělat mnohem více chyb, jejichž důsledky budou smrtelné. Potom už nebude hlavním problémem výše platů, ale zbytečná ztráta mnoha lidských životů.

Stanislav Šindelka