Step není druh tance, který se člověk zvládne naučit za hodinu. O tom se přesvědčila reportérka Stisku na vlastní kůži ve středu 19. dubna. Jak těžké je ovládat své vlastní nohy?
Brno – Je šest hodin večer a já stojím v osvětleném sále. Z druhé strany místnosti na mě kouká můj vlastní odraz a musím přiznat, že nevypadám zrovna nejlépe. Nejsem tady sama. Vedle mě postává ještě několik dalších dívek v mém věku, všechny sedíme tiše na lavičkách. Atmosféru oživuje až instruktorka, která vchází do místnosti s velkým úsměvem na tváři. „Ahoj, jsem Andrea a dnes vás naučím pár základních stepových kroků,“ představí se a stoupne si doprostřed místnosti. Zvedneme se z laviček a rozestavíme se po celé místnosti. Je nás tu jen několik, každá tedy máme dostatek prostoru.
„První dva kroky jsou nejjednodušší. Step a stamp,“ začíná Andrea a pořádně dupne nohou. Pak znovu, tentokrát ne celým chodidlem, ale jen špičkou. Jako jediná z nás má na nohou stepařské boty, jejich zvuk prořízne ticho v místnosti. Pokývám soustředěně hlavou. Dva základní kroky, tohle přece nebude těžké. Sadu kroků Andrea znovu zopakuje. Dvakrát levá, dvakrát pravá, jednou step, jednou stamp. Chytám se a vítězně se na sebe šklebím do zrcadla. „A když už máme základní rytmus, zkusíme to s hudbou a rychleji,“ zaraduje se Andrea a pouští písničku. „Tři – čtyři!“ Zakřičí a jedem – pravá levá, levá pravá. Najednou se původní jednoduchá sestava stává docela těžkou. První zkoušku s hudbou vůbec nedávám, problémy začínám mít i s tím, která noha je pravá, která levá. Druhé opakování zvládám s větší elegancí, ale oproti stepující Andree jsem amatér. Při třetím kole se raději ani nekoukám na svůj odraz, ale soustředím se na nohy. Kdo by to byl řekl, že takové podupávání dá člověku tolik zabrat?
Hudba končí, jdeme na další dva nové kroky. Tentokrát zvedáme paty nebo špičky. Nejdříve jedna strana, pak druhá. Zatímco Andree boty hezky klapou, mě po několikátém opakování začínají bolet kotníky. Zvednout nohy na paty a mít tak špičky ve vzduchu opravdu není lehké. „Ve vašich teniskách to nemusí jít tak snadno. Kdybyste měly stepařské boty, bylo by to něco jiného,“ uklidňuje nás instruktorka. Zafuním a celou sestavu s ní znova zopakuji, opět o něco rychleji než tu poslední. Ke každým nově osvojeným krokům přidá další a pomalu naši základní sestavu rozšiřuje. Nakonec nám k finální podobě opět pustí hudbu a my se pustíme do dupání, ty úspěšnější do stepování.
Některé z nás se pozorují v zrcadle, jiné soustředěně sledují své nohy. Já těkám očima z člověka na člověka a snažím se zachytit alespoň kousek z jejich pohybů. Kroky s patou a špičkou mi vůbec nejdou a já bych se nejraději stala neviditelnou. „Naučím vás ještě jeden krok, ten používáme jako stepaři nejčastěji.“ Jde o shuffle. Pravou nebo levou nohou pohybujeme dopředu a dozadu, kotník máme uvolněný. Jinak řečeno, tak trochu nohou vykopáváme, a když se dotkne podlahy, měla by vydat ten hezký „stepařský zvuk“. Naše parta teniskářů ovšem žádný zvuk nevydává. „Když se celý ten pohyb urychlí, vznikne něco takového,“ ukazuje Andrea a nohou udělá něco, co nejsem schopna očima řádně zachytit a hlavou pochopit. Za své vykopávání do prázdna se stydím ještě víc.
V poslední sestavě kombinujeme všech pět základních kroků. Nejraději bych dělala jen step a stamp, patu špičku vždycky minu a u shuffle se mi nedaří udržet rovnováhu na jedné noze. Můj odraz v zrcadle je poněkud zoufalý, odraz Andrei vypadá, že je nad věcí. „Zkusíme to naposledy, s hudbou, a ještě o něco rychleji,“ obrací se na nás s úsměvem. Rozhlédnu se kolem sebe. Všichni v sále se usmívají a já vlastně taky. Možná si při tom stepování připadám zoufale, ale rozhodně to není žádná nuda. Při pozorování okolí zachytím hodiny – naše lekce utekla mnohem rychleji, než jsem čekala.
Do posledního opakování sestavy dávám zbytek svého odhodlání naučit se pořádně stepařské základy. Dokonce se na sebe zvládnu usmát v zrcadle. Kroky dokáži propojit i s tlesknutími, které Andrea přidává do rytmu. Docílím s ní i jisté synchronizace, což se stává vrcholem mé stepařské lekce a kariéry zároveň. Poté, co naše nohy naposledy odtancují shuffle, si vzájemně zatleskáme.
Balím si věci a odcházím ze sálu. Cítím bolavé kotníky a je otázkou, zda to je to kvůli špatným pohybům, nebo se s tím setkává každý začínající stepař. V hlavě mám ale jasno – step už rozhodně nebudu brát na lehkou váhu. Dupat umí každý. Ale dupat tak, aby to vypadalo hezky, tedy stepovat, už není záležitost jen tak pro každého.
Lada Režňáková
