Stoupající důvěra v alternativní média je jen důsledkem změny, která se postupně odehrává uvnitř společnosti. A nejde zrovna o změnu pozitivní. Falešné zprávy však hrají důležitou roli nejen v politické soutěži.
V současnosti jsme obklopeni tolika informacemi, že i pro odborníka může být mnohdy složité posoudit, které jsou pravdivé a které ne. Podle Oxfordské univerzity je každý čtvrtý článek na sociálních sítích týkající se současných francouzských voleb lež. Falešné zprávy hrály důležitou roli ve zvolení Donalda Trumpa či brexitu a budou mít určitý vliv i na české parlamentní volby. Podle profesora Václava Bělohradského žijeme v postfaktickém věku. Dle jeho slov byla dříve fakta nástroj ukončující diskusi. V době postfaktické žádnou diskusi ukončit nelze.
Jeho sdělení bych doplnil závěrem, že nikdo tuto diskusi ukončit objektivními fakty ani nechce. Nejde o to, kde je pravda. Chceme si na Sputniku přečíst tu svou. Neověřujeme si ji, objektivně nás nezajímá. Zajímá nás jen, když se shoduje s našimi postoji. Pokud se s nimi rozchází, nemůže to být pravda. Ze zásady. Podle studie informatiků z Kolumbijské univerzity nebylo devětapadesát procent odkazů sdílených na sociálních sítích jejich šiřitelem nikdy rozkliknuto. Část článků je smyšlených jednoduše kvůli snaze šokovat a zaujmout, protože jim jde především o finanční zisk. Může jít například o články týkající se zdraví, hubnutí, léčby nemocí a očkování. Druhým typem je šíření dezinformací pod nějakým zájmem, jde tedy o formu lobbingu. V českém prostředí velká část těchto falešných zpráv pochází ze serverů, které jsou pod ruským vlivem. To však v žádném případě neznamená, že by Rusko mělo na propagandu monopol.
Sám jsem byl svědkem toho, že na facebookové skupině skeptiků Sisyfos sdílel jeden ze členů článek, v jehož závěru bylo napsáno, že je se jedná o satiru a test, kolik lidí si skutečně čte články, které sdílí. Podotýkám, že se nejednalo o nějakou skupinu fanoušků Tomia Okamury, ale lidí, kteří se honosí svým skeptickým přístupem k informacím. Mnoho lidí článek komentovalo a dávalo mu za pravdu, i když své vědomosti čerpali pouze z nadpisu. V tu chvíli jsem cítil hlubokou frustraci, protože pokud ani tito lidé nerozlišují falešné zprávy, kdo jiný by měl? Nabízí se tedy otázka. Může natolik mediálně negramotná společnost vůbec dlouhodobě přežít bez nějaké formy cenzury?
Snaha sociálních demokratů o základní kontrole pravdivosti informací byla démonizována a nazývána ministerstvem pravdy. Částečně to chápu. Protože aby stát určoval, co je a není pravda, je do jisté míry opravdu znepokojující představa. Jako řešení se samozřejmě nabízí zvýšení důrazu na mediální výchovu a zlepšování mediální gramotnosti. Nepopírám, že tyto znalosti jsou důležité, k tomuto typu výuky jsem však skeptický. Pokud vaši rodiče doma nadávají na židozednáře a George Sorose, pár hodin přednášek o mediální gramotnosti to opravdu nezachrání. Navíc i za předpokladu, že by tyto programy fungovaly, výsledky budou patrné nejdříve v řádech desetiletí.
Tyto problémy je však zapotřebí řešit ihned, protože jejich vliv se nezmenšuje, právě naopak. Letošní výzkum zaznamenal oproti minulému roku tříprocentní pokles důvěry ve tradiční média. Naopak důvěra v ta alternativní stabilně stoupá. Za ideální řešení současného stavu bych považoval nikoli přímou kontrolu médií nebo dokonce zákaz publikace, ale nutnost kvalitního a ověřitelného zdrojování svých zpráv. Nemluvím tady o případech, kdy dojde k neúmyslné desinterpretaci některých výroků nebo když se z něčeho, co je zamýšleno jako vtip, stane uměle nafouknuté mediální téma. Mluvím tu o cíleném šíření dezinformací. Příkladem může být to, když alternativní web sdílí informace o neexistujícím teroristickém útoku ve Rwandě a použije šest let staré fotografie z ropné havárie.
Za šíření prokazatelných hoaxů (mystifikační informace sdílená v internetovém prostoru, pozn. redaktora) a nepravd by stát měl ukládat vysoké finanční a jiné sankce. Fakta je mnohdy složité dohledat, stále častěji se však setkáváme s výraznou manipulací, která dokazatelná je. A v praxi je možná důležitější než samotný vznik podobného zákona to, že státní složky musí vyžadovat jeho důsledné dodržování. Jinak budeme, pokud budu parafrázovat George Orwella, za pár let bojovat dopoledne s Eurasií a odpoledne s Eastasií. Lež není alternativní názor.
