Stisk Studentský deník

Ledová voda, ostnatý drát a vzájemná pomoc. Takový byl Predátor race

29. 04. 2017 19:41:32
Překážkové závody jsou posledních několik let čím dál častější. Organizátoři dávají lidem možnost otestovat své fyzické a někdy i psychické možnosti. Takovou soutěží je i Predátor race.

PLZEŇ - Hlasitá hudba povzbuzuje závodníky, kteří čekají za vraty haly. Do startu zbývá pár desítek vteřin. Decibely zesilují a lidé stojící kolem trati netrpělivě očekávají, až se brána otevře. Napětí by se dalo krájet. V tom organizátoři začnou před halu stříkat vodu, která cáká i na pištící publikum. Komentátor důrazně odpočítává poslední sekundy, vrata se otevírají a masa sportovců se tlačí ven. Právě odstartovala první vlna závodu Predator race.

Sobotní ráno v Plzni bylo klidné, foukal mírný vítr a čas od času zpoza mraků vykouklo slunce. Na nábřeží řeky Radbuzy se pomalu začaly shromažďovat hloučky lidí, všichni mířili stejným směrem. Start i cíl závodu byl v bývalé vozovně městských dopravních podniků. Místo nyní slouží jako otevřená řemeslná dílna a prostor pro kulturní akce. Kromě sledování závodu si tak návštěvníci mohli prohlédnout i vystavená umělecká díla.

Na běh se mohli přihlásit jednotlivci i týmy. Jedním z nich byla dvaadvacetičlenná skupina Predátor workout z Počátek na Pelhřimovsku. Téměř všichni měli svítivě žluté dresy se jmény na zádech. Trénují každý týden od podzimu loňského roku. „Je to bezva parta lidí, jsem rád, že jsem se k nim přidal,“ říká člen týmu Lukáš Matoušek, který díky pravidelnému pohybu na tréninzích zhubnul téměř dvacet kilo a dnes běží svůj první překážkový závod.

Běžci musí překonat dvacet nástrah na jedenácti kilometrech. Kromě zdolání vysokých ramp a zdí mají za úkol také dát gól na zimním stadionu. Když se jim to nepodaří, čeká je výběh na tribuny. U všech překážek si závodníci mohou vybrat mezi těžší ale rychlejší variantou, nebo lehčí a pomalejší, zvanou handicap. Všichni se shodli na tom, že nejhorší byla skluzavka z nábřeží do Radbuzy. Voda měla devět stupňů. „Vynořil jsem se a nemohl jsem dýchat. Byl to šok,“ popisuje člen počáteckého týmu Lukáš Kadlec. Po ledovém šoku se účastníci musí plazit pod ostnatým drátem.

Mezi závodníky jsou muži i ženy různého věku. „Je to zábava pro všechny, od malých dětí po staré páprdy, ale s kondicí,“ zní hlas komentátora areálem. A má pravdu. Neběží jen svalnatí muži, ale i ženy ve středním věku nebo děti. Na překážkách si pomáhají nejen týmy mezi sebou, ale i neznámí lidé, kteří náhodou doběhli současně. „Makej, hoď tam tu kejtu! Je těžká, viď?“ povzbuzují se. Zpoza pásky vypadají některé úkoly vcelku snadně, výrazy závodníků při jejich zdolávání ale prozrazují jiné pocity.

Z počáteckého týmu se nejlépe umístil jeden z trenérů Tadeáš Vítek, skonči čtyřiadvacátý z necelého dvou a půl tisíce běžců. Po doběhu se společně s druhým týmovým koučem Lukášem Hávou rozhodli běžet znovu s Matouškem, který startuje až ve čtvrté vlně. Chtějí ho podpořit, a když bude potřeba, pomoct. „Ani jednou jsem to nechtěl vzdát,“ prohlašuje Matoušek.

Matoušek se po podaném výkonu spokojeně usmívá, stejně jako ostatní účastníci. Někteří si přijeli pro nejlepší výsledek, jiným o čas nešlo. Chtěli si dokázat, že na to mají. Téměř dva a půl tisíce lidí si na jednom místě v duchu přísahalo, že vystoupí ze své komfortní zóny a překonají sami sebe. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych to mohl zvládnout,“ říká s hrdostí Matoušek.

Marie Majdičová

Autor: Stisk Studentský deník | karma: 18.70 | přečteno: 354 ×
Poslední články autora