Stisk

Lidé si k nám chodí zavzpomínat, říká spolumajitelka vesnického muzea Věra Colledani

17. 05. 2017 15:45:00
Vzácné nádobí, sbírku krojů i hliněné omítky nanášené metodou, která se používala před sto lety, jezdí zájemci obdivovat do Muzea vesnického života v Krumvíři. Věra Colledani tam provedla už více než tisícovku návštěvníků.
foto: Eva Bartáková

Krumvíř – Na sto dvacet let starých kamnech si vodu na čaj ohřívají v Muzeu vesnického života v jihomoravské obci Krumvíř. Jednou z jeho zakladatelek je dvaapadesátiletá Věra Colledani. Bývalá učitelka vyměnila ukazovátko za brusku a pustila se do rekonstrukce starobylého domu. „Kupodivu mě nejvíc bavila ta nejšpinavější práce. Nejradši vybrušuji omítky. Je to nádhera, jak se odkrývají jednotlivé vrstvy,“ popisuje.

Kdy vznikl nápad založit v Krumvíři muzeum vesnického života?

Snahy vytvořit v Krumvíři muzeum byly už od konce Druhé světové války. Místní vždy hledali příhodný objekt, ale neúspěšně.

Jak jste se k tomu dostala vy?

Na výstavě krojů Jak šel čas jsem se potkala se dvěma dalšími nadšenkyněmi z Krumvíře a řekly jsme si: „Jdeme to toho, my to zvládneme.“ V roce 2009 jsme založily Spolek pro muzeum. Shodou okolností jsme za několik let objevily vhodný dům.

Podporovali váš nápad zastupitelé obce?

Ano. Řekli, že jestli chceme vybudovat muzeum, tak nás podpoří. S provozem muzea však nechtěli mít nic společného. Vzájemně spolupracujeme, ale jako spolek jsme úplně samostatní. Obec nám poskytuje finanční dotace, přispívá nám na provoz i některé nejnutnější opravy. Vlastně i dům původně zakoupila obec a Spolek pro muzeum ho od ní později odkoupil.

Jaké podmínky musel splňovat dům, aby se z něj mohlo stát muzeum?

Chtěli jsme najít dům, který by byl co nejvíce v původní podobě. Dům, který jsme objevili, měl dřevěné podlahy i stropy a hliněné omítky. Nebyla tam ani zavedená voda nebo vybudovaná koupelna, bývalí zařídili pouze elektřinu.

NEJDŘÍV JSME OPRAVILI VINNÝ SKLÍPEK

Co jste museli zrekonstruovat?

Ze všeho nejdřív jsme jako správní Krumvířáci opravili vinný sklípek. (smích) Největším problémem v domě bylo, že předchozí majitelé nezachovali hliněné omítky po celém obvodu domu. Díry, které časem vznikaly, spravovali cementovou omítkou. Cement a hlína se spolu nespojily a nová vrstva bránila hlíně v dýchání. Museli jsme osekat cementové omítky a vybourat všechen beton, který tam nepatřil. Teď dáváme zpátky hliněné omítky a cihlové chodníky. Nové materiály měníme za původní.

Takže na muzeu stále pracujete?

Ano. V letošním roce spravujeme mlat, kde vznikne galerie.

Můžete popsat, jak vypadá mlat?

Nedávno přijela návštěva ze Zlína a já jsem jim řekla: „Byla jsem na mlatě.“ A oni na mě zmateně koukali a ptali se: „Na čem?“ Mlat je vlastně takový průjezd, obrovská místnost, která měla dva účely. Když se vyvážel hnůj nebo se vozila sláma a seno, tak se mlatem projíždělo na dvůr. Ale především se tam, jak napovídá název, mlátilo obilí. V zimě se tam potom daly uskladnit zemědělské stroje.

A kromě mlatu už jste vše zrekonstruovali?

Ještě nám zbývá opravit kolářskou dílnu, která zůstala po původním majiteli. On byl totiž kolář.

Spolupracujete při opravách s Památkovým ústavem?

Po tom, co jsme získali dům, jsme s lidmi z Památkového ústavu navázali kontakt. Ve spolupráci s nimi jsme ho prohlásili kulturní památkou. Památkový ústav je garantem oprav, pomáhá nám a radí. Díky provedeným opravám, se z členů našeho spolku stali odborníci, a tak teď naopak pomáháme my Památkovému ústavu.

Kde sháníte lidi, kteří jsou ochotní vám s opravami pomoct?

Kromě nás tam pracují hlavně naše rodiny. Já dělím lidi na dobrovolníky a nevolníky. Dobrovolníci přijdou, protože chtějí, nevolníci jsou moje rodina. (smích) Moji rodinní příslušníci ví, že mě to baví, a navíc díky tomu mají příležitost setkat se se zajímavými lidmi, kteří v muzeu vystavují.

A kdo vám pomáhá s odbornými pracemi?

Památkový ústav nám doporučil odborníka na hlínu. Když k nám přijel, tak se podíval na naši práci a řekl: „Tak já jsem tu úplně zbytečně. Vy to děláte úplně perfektně.“ Pak u nás pracují zedníci, které učíme, jak s hlínou zacházet. Většinou jsou to nadšenci, kteří se už k takové prací třeba nikdy nedostanou a chtějí si to zkusit. Když jsme potřebovali zprovoznit sto dvacet let stará kamna, dlouho jsme hledali mezi kominíky. Nakonec jsme natrefili na pána, který se o takové věci zajímá. Naše stará kamna se mu líbila, takže je zprovoznil tak, že vyhovují všem předpisům.

Takže se na těch kamnech dá i vařit?

Samozřejmě. Tedy my těmi kamny hlavně topíme, celou zimu jsme s nimi topili. A taky si na nich ohříváme čaj. Pořád se chystáme, že v nich upečeme husu, ale k tomu jsme se zatím nedostali.

CHCEME, ABY NÁVŠTĚVNÍCI MĚLI POCIT, ŽE SI OBYVATELÉ DOMU JENOM ODSKOČILI

Kdy jste vaše muzeum poprvé otevřeli pro veřejnost?

Otevřeli jsme ho v podstatě hned poté, co jsme ho v roce 2012 koupili. Když jsme řekli, že otvíráme muzeum, lidé nám začali nosit spoustu věcí po babičkách nebo prababičkách. Takže jsme to všechno vystavili, i když v provizorních prostorách. Jenže ten dům chátral a nutně potřeboval opravit. Na rok a půl jsme ho zavřeli a loni jsme jej otevřeli už po rekonstrukci.

Většinu exponátů získáváte jako dary od lidí?

Ano, místní lidé už nám přinesli opravdu nepřeberné množství exponátů. Jenom když děláme nějakou tematickou výstavu, tak si výstavní předměty půjčujeme. Ale snažíme se, aby vše bylo z Krumvíře nebo okolí. Kupovat exponáty jsme nemuseli.

Co návštěvníci v muzeu můžou vidět?

Především máme obrovskou sbírku krojů z Hanáckého Slovácka.

Můžou si je zájemci i vyzkoušet?

Zapojujeme se do akce Dáme kroj, kdy máme připravené kroje k vyzkoušení. Pokud organizujeme výstavu o krojích, máme nachystané kroje, které si můžou lidé obléct i osahat. Samozřejmě nemáme takové možnosti, aby si kroj vyzkoušeli všichni návštěvníci, ale alespoň část z nich tu příležitost má.

Co dalšího v muzeu vystavujete?

Máme rozsáhlou sbírku kuchyňské keramiky. Mísy, zadrátované talíře a tak podobně. Pak taky příbory, hračky, vyšívané peřiny... Naší hlavní myšlenkou je, aby si návštěvníci při příchodu řekli: „Aha, oni si obyvatelé domu jenom odskočili.“ Snažíme se muzeum uzpůsobit tak, aby ladilo s ročním obdobím. Teď je období setí, takže jsou naše figuríny oblečeny spíš pracovně. V době hodů je oblékáme do zdobených krojů.

Který exponát je ve vašem muzeu nejvzácnější?

Nejvzácnější je asi malovaný talíř z dílny Antonína Novotného. Není to klasický vesnický talíř, ale ozdobný talíř, který se věšel na stěnu v městských bytech nebo v zámcích. Spousta místních sloužila na Slavkovském zámku nebo na Hodonínském panství a když pořádali svatbu, panstvo jim věnovalo nějaký noblesní dar. Tak se zřejmě do vsi dostal i tento talíř. Potom tam máme panenku s porcelánovou hlavou, za kterou nám sběratelé nabízeli poměrně hodně peněz. Pro sběratele má svoji cenu, ale my ji neprodáme. Už proto, že jsme ji dostali darem.

Který exponát má největší cenu pro vás?

Já si vážím všech exponátů, protože každý má svoji historii. Když nám lidé něco přinesou, tak k tomu vždy vypráví příběh, který se k tomu předmětu váže. Některá vyprávění jsem začala i zapisovat, protože jsou opravdu zajímavé. Například historie lustru, který z Krumvíře putoval do Kanady a pak se vrátil zase zpátky.

Jak jste na tom s návštěvností?

První rok tady byla skutečně velká návštěvnost. Tedy, nejsme žádný Karlštejn, ale nějakých 250 lidí nás navštívilo. Celkově do muzea přišlo více než tisíc lidí. Přesně to nespočítám, protože lidé se sem většinou vracejí. Okruh návštěvníků se rozšiřuje, ale chodí tam hlavně místní. Muzeum vesnického života tak plní svůj účel. Lidé tam chodí i vzpomínat a říkají: „Takhle to měla naše tetička v světnici vyzdobené.“

*Věra Colledani vystudovala pedagogiku se zaměřením na historii. Pracovala v Regionálním muzeu v Mikulově a učila na základní škole v rodné obci Krumvíř. V současnosti věnuje všechen svůj čas Muzeu vesnického života, kde tráví až osm hodin denně a to i o víkendech.

Eva Bartáková

Zvyšte článku karmu!
Autor: Stisk | | karma: 14.93 | přečteno: 416 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 2 příspěvků.
Poslední z 17. 5. 2017, 21:39

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz