Klimakemp je taková utopie, žijeme tam vlastní ideály, nastiňuje aktivistka Anna Bromová

Změny klimatu přiměly sedmadvacetiletou Annu Bromovou přidat se k hnutí za klimatickou spravedlnost Limity jsme my. Své zkušenosti sdílí se studenty na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Brno – Spoluzaložit bikesharingový projekt Rekola, rozjet komunitní cyklodílnu Bike Kitchen Brno či zúčastnit se řady protestů. Za sedmadvacet let života Anna stihla mnohé. Její prioritou je však boj za klimatickou spravedlnost. „Řešením není omezovat jednotlivce, nýbrž systémová změna," komentuje mladá aktivistka. 

Jaké je pozadí vzniku hnutí Limity jsme my?

To se tenkrát v únoru roku 2015 sešli Radek Kubala, Josef Patočka a Petra Němcová v době, kdy se řešilo prolamování limitů v dolech v severních Čechách. Chtěli podpořit iniciativu na zachování limitů těžby uhlí, takže začali sdružovat lidi po celé republice do malých skupin. Úzce spolupracovali například s lidmi z Horního Jiřetína. Tou dobou se konaly i první koordinované demonstrace a byly sesbírány stovky podpisů lidí, kteří slíbili, že když dojde k prolomení, uspořádají nějakou akci občanské neposlušnosti. Rok nato, když se limity neprolomily a kromě dolu Bílina se zachovaly, zmobilizovali plný autobus lidí na Ende Gelände v německé Lužici, čehož jsem se mimo jiné zúčastnila i já. Poté jsme se sešli a založili podobné hnutí i u nás.

Zmínila jste Ende Gelände, což je německá aktivistická skupina, která také bojuje proti těžbě uhlí. Jste spolu v kontaktu, spolupracujete? Případně jak taková spolupráce vypadá?

Celé hnutí za klimatickou spravedlnost je globálně propojené, takže jsme v kontaktu s lidmi z celé Evropy. Kromě toho, že se spolupodílíme na různých agendách, třeba skrze právo či logistické zázemí, se navzájem navštěvujeme na plénech, společně rozhodujeme o důležitých tématech a jezdíme spolu na různé protestní akce.  

Jaký typ aktivistů se v Limitech angažuje nejčastěji?

Hnutí je různorodé.  Rozhodně nepřevažují studenti, jsou tam lidé ve věkovém rozmezí od patnácti až do padesáti let. Úzce spolupracujeme také s obyvateli konkrétních lokalit jak ze severních Čech, tak z Pardubicka či okolí polských hranic. Nevnímáme to však tak, že by se jich těžba uhlí dotýkala nejvíce, jelikož klimatická změna je globálním problémem, ale spolupracujeme s nimi právě proto, že znají své prostředí a mají zkušenosti, protože už třeba nějakou akci či protest podnikli.  

Kolik dobrovolníků se do hnutí už nechalo „naverbovat“?

Přesné odhady nemáme, protože je hnutí hodně otevřené. V podstatě ale každý, kdo se kdy zúčastnil Klimakempu a jakkoliv se podílí na chodu hnutí, je považován za člena. Což jsou stovky lidí. Pravidelně jezdí na pléna přes padesát lidí, ale je to různé. Dá se říct, že zhruba sto lidí se do organizace zapojuje dlouhodobě.

Znamená to, že hnutí funguje nehierarchicky? Nebo jakým způsobem rozhodujete o základních tématech?

Ano, fungujeme nehierarchicky. Naprostá většina věcí se rozhoduje na plénech, a to konsenzuálně. Snažíme se vždy najít shodu napříč našimi názory. Spíš než hlasování ale diskutujeme.

Jak moc je náročné koordinovat debatu o tolika lidech?

Hodně náročné. Zvlášť posledních pár měsíců, kdy je nás tolik. Myslím si ale, že se časem všemu naučíme. Postupně jsme získali schopnosti, jak rozhodovat ve třiceti lidech. A teď, když je nás dvakrát tolik, je to zase jen o tom si zvyknout.

Co je hlavním cílem hnutí, proč vzniklo?

Naším cílem je být součástí globální sítě, která se snaží zastavit či zpomalit změny klimatu v kontextu sociální nerovnosti. Zatímco přibližně devadesát procent všech emisí padne na vrub vyspělým státům, jejich důsledky ohrožují hlavně chudé. Jednou za rok pořádáme také Klimakemp, poté různé protestní akce proti těžbě a spalování uhlí.

Jak vypadá klimatická spravedlnost očima hnutí Limity jsme my?

Klimatická spravedlnost se snaží řešit důsledky změn klimatu tak, aby byly co nejvíce spravedlivé. Konkrétně třeba jaderná energetika pro nás není řešením, protože není sociálně spravedlivá. Zahrnuje bezpečnostní riziko, kumulování kapitálu v moci několika lidí. Kdežto kdyby měl každý svůj panel, bylo by to mnohem spravedlivější. Proto se nám nelíbí aktuální situace ve Francii. Je to svým způsobem řešení změn klimatu, není to však sociálně spravedlivé.

A jakým způsobem za klimatickou spravedlnost bojujete vy?

Naším preferovaným způsobem jednání je přímá akce, nespecializujeme se na lobbing. Což znamená prosazovat politickou a společenskou změnu bez prostředníků. Bereme věci do svých rukou. Takže když nesouhlasíme s těžbou uhlí, prostě jdeme a zablokujeme rypadlo vlastními těly.

Co si máme představit pod pojmem Klimakemp?

Klimakemp je něco jako letní škola environmentalistiky, my tomu s nadsázkou říkáme tábor bez vedoucích. Trvá několik dní, ale připravuje se celý rok. Funguje to tak, že přijedeme na louku, kterou máme pronajatou, rozestavíme tam tábor a celý ho spravujeme společně a udržitelnými způsoby. To znamená, že si například sami vyrábíme vlastní elektřinu, jíme lokální veganské jídlo, sami si vaříme, snažíme se používat co nejmíň obalů, máme kompostovací záchody a podobně. Takhle tam těch pár dní žijeme, společně rozhodujeme, jak bude tábor vypadat. Každé ráno je plénum, na kterém může každý říct, co potřebuje. V rámci klimatického tábora probíhají také přednášky s odborníky, workshopy, volnočasové aktivity, vyšívací a tetovací dílny a podobně.

Takže je to něco jako alternativní festival? 

Je to tak, akorát je zadarmo, respektive za dobrovolný příspěvek. Důležitá je také nehierarchická struktura. Stěžejním cílem je nasíťovat hnutí, dát lidi dohromady a poskytnout jim vše potřebné, aby mohli sami podniknout protesty proti uhelnému průmyslu. Součástí jsou i akční dny, kdy se dává prostor právě takovým akcím, jako je občanská neposlušnost.

Jeden z typických argumentů odpůrců hnutí je, že se po pár dnech stejně vrátíte domů a budete nadále používat elektřinu, která většinou pochází z neobnovitelných zdrojů. Jak se s takovou kritikou vyrovnáváte, případně čerpáte elektřinu i z jiných zdrojů?

Tady je ten problém. My většinou nemáme možnost používat elektřinu z obnovitelných zdrojů. Velkou část elektrické energie pokrývají uhelné elektrárny. Proto nám jde o systémovou změnu. Pokud jde o mě, já si platím distributora, který nakupuje elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale určitě ne každý má tu možnost. Naším cílem není měnit jednotlivce, ale celý systém.

Co považujete za udržitelný zdroj elektrické energie? V poslední době se mluví o jádru, jež je také vnímáno jako alternativa.

Schvalujeme pouze obnovitelné zdroje. Jaderné elektrárny pro nás nepředstavují řešení. Nemáme ani konkrétní plán, jak tenhle scénář řešit, protože tohle není aktuální problém. Nyní řešíme otázku uhlí.

Jak jste vnímala situaci ohledně zatčení dvanácti aktivistů na Slovensku za vyvěšení transparentu v prosinci minulého roku?

Vnímala jsem ji hodně intenzivně, protože jsem tam měla tři blízké kamarády a další známé.  Bylo to pro mne skandální, nepředstavitelné, že někdo za nenásilnou akci, při které nic nepoškodí, skončí ve vazbě. Těžko jsem se s tím vyrovnávala. Ale zároveň jsem věděla, že to zvládnou a obrátí ve svůj prospěch. Byla to taktická chyba druhé strany. Naštěstí záhy nato, necelý týden po zadržení, zrušil hlavní prokurátor vazbu i obvinění. Myslím si, že je to posílilo, nicméně budou mít další tahanice, protože pořád probíhá vyšetřování. Bylo však zajímavé sledovat, jak pružně na to hnutí dokázalo zareagovat.

Před pár měsíci OSN zveřejnila zprávu, jež varuje před alarmujícími změnami klimatu v horizontu několika let. Jak se vyrovnáváte s časovou tísní?

Záleží na každém člověku. Někteří z nás trpí environmentálním žalem a úzkostmi, jiné to zase posílí. Samozřejmě je to náročné. Důležitá je duševní hygiena, nepropadat depresím. Ale vzchopit se a dělat něco pro to, abychom současný stav změnili.

Autor: Karolína Tomečková