Rozhovor: Rusko vede s Ukrajinou válku nejen zbraněmi, ale i dezinformacemi

Když se jednadvacetiletý student Masarykovy univerzity Juraj Foltín dozvěděl, že může jet pomáhat na slovensko-ukrajinské hranice, ani chvíli neváhal a s dalšími čtyřmi spolužáky vyrazil. 

Co bylo tím hlavním důvodem, proč ses rozhodl jet pomáhat na slovensko-ukrajinské hranice?

Měl jsem pocit, že vzhledem k závažnosti situace to, co dělám, není dostatečné. O dění na Ukrajině jsem se zajímal ještě těsně před vypuknutím války. Na sociálních sítích jsem denně sdílel mnoho aktuálních informací o tom, že se schyluje k něčemu velkému a zlému. A tak se taky stalo. Čtyřiadvacátý únor s sebou přinesl strašlivé události a já jsem si začal říkat, že být aktivní na Instagramu už prostě nestačí. Proto když byla první příležitost vyjet pomáhat na naše společné hranice, jel jsem.

Na kterém konkrétním hraničním přechodu jsi pomáhal?

Ten hraniční přechod, kam jsme s kamarády jeli, se jmenuje Velké Sľemence. Je to úplně nejjižnější přechod a je pouze pěší. Agentura, přes kterou jsme tam vycestovali, nás ubytovala v nedaleké obci Kapušany. Jinak na hranicích Slovenska a Ukrajiny jsou celkem tři takové přechody, tedy kromě Velkých Sľemencí ještě Ubľa a Vyšné Nemecké.

Co přesně obnáší práce člověka, který takto pomáhá lidem utéct před válkou?

Vzhledem k tomu, že jsem tam přijel teprve deset dní po začátku války, ta práce byla taková chaotičtější a dělal jsem každou chvíli trochu něco jiného. Jako hlavní úkol jsem ale měl ptát se lidí, kteří právě překročili na hranicích takzvaný bod nula, na tři základní údaje. Nejdřív jestli ještě na někoho nečekají a s kým přicestovali. Někdo přijel s rodinnými příslušníky, někdo třeba s kamarády ze svého rodného města. Potom jestli nepotřebují zaregistrovat slovenskou SIM kartu, pomocí které můžou volat zadarmo po celé Evropě. A poslední moje otázka, velmi důležitá, byla, jestli tu na ně někdo čeká, jestli plánují cestovat někam dál po Slovensku nebo jinam do Evropy anebo nikam. Všem těmto lidem jsem potom vzal kufry a vyrazili jsme do takového našeho stanového městečka opodál, abych jim případně mohl zařídit tu SIM kartu nebo je jiným způsobem spojil s rodinou či kamarády.

Musí k takové práci člověk umět ukrajinsky?

Já se dokážu dobře domluvit rusky a úplně bohatě to stačilo, nikdo s tím neměl problém a každý mi rozuměl.

Průměrně kolik lidí za den na těchto hranicích Ukrajinu opustí?

V tu dobu, kdy jsem tam byl já, tam za den přešlo asi tisíc pět set lidí. Ono v tomto hodně záleží na tom, v jaké fázi je právě ruská ofenziva. Běžně se na hranicích děje to, že má třeba nějaký autobus v určitou hodinu přijet, ale kvůli útokům se třeba i o několik dní zpozdí. Toto nedokáže nikdo dost dobře ovlivnit.

Jak dlouho jste tam s kamarády pomáhali?

Celkem jsme tam byli tři dny. V pátek v noci jsme vyjeli autobusem na východ a už rovnou jsme tam taky začali pracovat. Ten den naše práce trvala zhruba do jedné do rána. Potom jsme se rychle vyspali a v sobotu v brzkých hodinách jsme mohli znovu začít. Do Brna jsme se vrátili v neděli večer.

Máš odtamtud nějaký opravdu silný emoční zážitek?

Silných zážitků mám odtamtud hodně. Dokonce to ještě nemám všechno úplně zpracované a to jsem tam byl před necelým měsícem. Nikdy nezapomenu, jak jsem si hned první den mého příjezdu do Velkých Sľemencí povídal se dvěma děvčaty z Kyjeva. Obě byly asi stejně staré jako já. Říkaly, že při nástupu do vlaku směrem na Slovensko se tam strhla velká bitka. Každý chtěl pryč z Ukrajiny, ale zdaleka nebylo dost volných míst. Cesta byla potom podle jejich slov naprosto šílená. Za celou dobu si nedokázaly zajít ani na záchod, protože i chodby byly úplně plné lidí. Navíc museli ve vlaku zhasnout světla, aby nebudili pozornost. Moment, kdy se děvčata bála nejvíce, bylo v době, kdy vlak vyjížděl z Kyjeva a začali na něj střílet. Je hrozné, když si uvědomím, že chybělo málo a osoby, které mi tohle vyprávěly, už nemusely být mezi námi.

Ale samozřejmě emočních zážitků tam bylo vážně nespočet. Šílené je vidět už jen to, že lidé, kteří jsou naši sousedé a nijak se od nás neliší, si teď museli celý svůj život sbalit třeba jen do jednoho batůžku a vycestovat pryč do úplně cizí země. Mnoho z nich ani neumí náš jazyk a nikdo tu na ně nečeká. Denně přejde přes hranice několik lidí, kteří utíkají za svobodou, ale vlastně neví, co je za hranicemi čeká.

To jsou opravdu silné zážitky. Poznamenalo tě to natolik, že by ses na slovensko-ukrajinské hranice ještě někdy vrátil a znovu tam pomáhal?

Určitě tam chci v blízké době znovu vyrazit. Myslím, že jakmile si člověk tu práci jednou zkusí, má pak tendenci se tam vrátit a pomoct dalším lidem.

Zabraňme šíření dezinformací a nenávisti vůči Ukrajině

Jaký je podle tebe nejlepší způsob, jak můžou lidé pomoct Ukrajině i tady v Česku?

Podle mě pomoc lidem na Ukrajině z Česka má takové dvě roviny. Jednak lidem, kteří tam zůstali, můžeme posílat finanční podporu. I malé částky mohou pomoct. I třeba armádě. Druhou možností je to, že jak Češi tak i Slováci můžou tlačit na naše vlády, abychom Ukrajinu jako stát podporovali. Já osobně souhlasím i s tím, abychom ji podporovali zbraněmi.

Samozřejmě v Česku i na Slovensku žije mnoho lidí z Ukrajiny a my jim můžeme projevit ochotu, vyslechnout si je a hlavně pomoct zabránit ruské propagandě šířit nenávist vůči Ukrajincům. Je důležité si uvědomit, že Rusko vede s Ukrajinou válku nejen zbraněmi, ale i dezinformacemi.

Na svém Instagramu denně informuješ o válce na Ukrajině. Chápu to správně, že se tak snažíš zamezit šíření těchto ruských dezinformací?

V podstatě ano. Moje aktivita na sociálních sítích a hlavně na Instagramu začala velmi přirozeně. O tamním dění jsem na základě věrohodných a oficiálních zdrojů informoval své sledující už před vypuknutím války. Po čtyřiadvacátém únoru ale začaly tyto zprávy lidi zajímat mnohem víc. Počet sledujících na mém profilu den ode dne rostl a já získával také spoustu pozitivních ohlasů na to, co dělám. To mě ještě dál motivovalo s činností pokračovat. A vlastně mě to motivuje doteď. Jako student politologie a mezinárodních vztahů se cítím být jako takový voják v této informační válce. Je proto mou povinností se takovým tématům veřejně věnovat.

Podle čeho mohou lidé na internetu rozeznat, co jsou dezinformace a co fakta?

To je pro běžné lidi opravdu složité. Žijeme ve velmi dynamické době, kdy člověk přijde večer z práce a nemá úplně čas si hledat na internetu několik různých zdrojů. Prostě si přečte první zprávu, kterou vidí, a tomu obvykle věří. Většinu lidí včetně naší generace ani nikdo neučil, jak se orientovat na sociálních sítích a na internetu, jak tu fungují určité algoritmy a podobně.

Abychom se v tomto nekonečném toku informací neztratili, musíme si nejdřív uvědomit, že dezinformace jsou zkrátka všude kolem nás. A pokud se někde na internetu dočteme něco, co v nás třeba vyvolá rozporuplné pocity, je nutné pátrat po zdroji tohoto sdělení. Zjistit, na základě čeho to autor toho sdělení tvrdí. Není nic jednoduššího než tu informaci zadat do Googlu a přesvědčit se, zda ji třeba najdeme i někde jinde.

Z veřejných průzkumů vyplývá, že i přes současnou ruskou agresi stále většina Rusů Putina podporuje. Je to podle tebe kvůli dezinformování tamního obyvatelstva?

Řekl bych, že tam to ovlivňuje více faktorů a dezinformování tamních obyvatel je určitě jeden z těch nejpodstatnějších. Uvědomme si ale také, že ruská společnost je úplně jiná než naše. Pro ně demokratické hodnoty, na které my jsme po roce 89 zvyklí a připadají nám samozřejmé, nemají zdaleka takovou váhu. Ani pořádně neví, jak má demokracie vlastně vypadat a jen pár lidí tam zatím napadlo o ni nějak usilovat. Pro nás bude vždycky nějakým způsobem těžké je pochopit a pro ně zase bude těžké pochopit nás.