V zákulisí panuje napětí. Zpěvačka nervózně přešlapuje z nohy na nohu a pobroukává si vysoké tóny, aby jí nezapadl hlas. Houslistka se ještě na poslední chvíli snaží osahat si struny svého nástroje. Jen klarinetista se ležérně prochází zákulisím a hýří vtipem. „Tfuj, tfuj,“ přeje mu kamarádská podpora. „Co? Tfuj? Vždyť jsem se voněl,“ odvětí s ironií v hlase klarinetista.
Koncertní místnost je zaplněná do posledního místa. Na některé návštěvníky ani nezbylo místo k sezení. Ale i na stojáka to dozajista stojí za to. Učinkující si dávají na čas. První na pódium za hlasitého potlesku vstoupí houslistka Adéla Ševčíková. Drobná a sympatická dívka v červených plesových šatech.
Sál se rychle utiší, když zazní první tón klavíru, který hned následují táhlé tóny smyčce. Jsou jako počasí, mění se náhle a neočekávaně. Jednou jsou klidné a tiché, jindy rozbouřené a běsnící. Rozléhají se obrovským sálem, plynou jako voda. Až se podivuji, jak může tak malý nástroj rozeznít tak velký sál.
Její prsty kmitají hbitě po strunách. V obličeji má hudebnice vážný výraz. Odehrála první větu koncertu a jakýsi nepoučený jedinec nadšeně tleská. My ostatní ale již víme, že musíme počkat, až zaznějí všechny věty. A že si publikum za tu dobu své nadšení nastřádalo. Po třetí větě místnost naplnil křik a potlesk posluchačů.
Adéla se konečně začíná usmívat a nese díky spolu s květinami svým vyučujícím. Sál se nechce uklidnit, a tak houslistka musí přijít vystřihnout ještě jednu poklonu. Poté je vystřídána Janou Vondrů, zpěvačkou v modrých šatech s květy, která si již publikum usměrní sama. Stačí jen, aby zazněl první tón jejího veselého hlasu a posluchači znovu napjatě naslouchají. „Konečně přišla hvězda večera,“ zazní z úst jejího obdivovatele.
Potlesku neunikne ani klarinetista Ivo Zugárek. Tóny jeho nástroje připomínají ptačí zpěv. Chvíli pípají a volají, pak si zase rozšafně chvástají a tetelí. Koncert uzavírají tmavé tóny kontrabasu Kamila Kristena. „To jsou ale fakt velký housle,“ nadhodí kdosi v publiku vtípek adresovaný kontrabasu. Ani ostatní hudebníci nezapomínají na děkovačku profesorům. „Jsem na vás hrdý, opravdu se vám to podařilo,“ zní mi do ucha hlas učitele kontrabasu, stojícího za mnou.
Svým vystoupením studenti uzavřeli šestiletou docházku na konzervatoři. „Moc se ti to povedlo,“ vychází z úst gratulantky nesoucí zpěvačce již desátou květinu. I na vyřknutí chvalozpěvů a objetí se stojí před účinkujícími fronty, které se po předání darů přesouvají do šaten a odtud na zastávku tramvaje. „Jedeme šestkou na Pionýrskou,“ oznamuje poučený hlas, který ví, kde že je předplaceno nějaké to dobré pití.
Účinkující ale musíme nechat za sebou. Plní ještě svou povinnost – dávají si večeři s rodiči a profesory. A my ostatní jsme napěchovaní v tramvaji číslo šest a těšíme se na něco k pití, dechovku a cimbálovku. Na spářku, jak závěrečné oslavě studenti říkají, dorážíme akorát v čas. Je volný už jen jeden stůl, a to si ještě musíme přidat lavice. Trubky již načínají první dechovku. „Tancuješ?“ ptá se mě brýlatý hoch, nemající ani sako, ani kroj. Nu což. „Pokud jsem to ještě nezapomněla…,“ dělám chvíli drahoty a za chvíli se již točíme v kole.
Pivo a víno dvě hodiny zdarma! Na hvězdy večera ale už nezbylo. Dorazili pozdě. Ještě že jejich obdivovatelé se dokáží plácnout přes kapsu a zásobují je pravidelně panáky. Cimbálovka rozezpívává dav a Moravany zvedá ze židle. My z Vysočiny radši čekáme na dechovku, ta je nám přeci jen bližší. Noc se krátí a já už jsem utancovaná. „Jde se na rozjezd,“ zvedá se můj brýlatý tanečník a opouští nás i hudbu. A tak jdu také a v uších mi stále zní veselé tóny melodie Po kalíšku, po kalíšku.
Ivana Holzbauerová
