PRO a Proti: Kolik potřebujeme humanitně vzdělaných vysokoškoláků

Jaký je rozdíl mezi absolventy vysokých škol? Absolvent přírodních věd se ptá: „Proč to funguje?“ Absolvent techniky: „Jak to funguje?“ Absolvent ekonomie: „Kolik to stojí?“ Absolvent filozofické fakulty: „Chcete k tomu hranolky?“ Dvě redaktorky Stisku se utkaly v komentářovém duelu. Přečte si dva protichůdné názory na počet humanitně vzdělaných vysokoškoláků v Česku.

PRO a proti: Absolventy humanitních věd potřebujeme, otázkou je kolik

Jaký je rozdíl mezi absolventy vysokých škol? Absolvent přírodních věd se ptá: „Proč to funguje?“ Absolvent techniky: „Jak to funguje?“ Absolvent ekonomie: „Kolik to stojí?“ Absolvent filozofické fakulty: „Chcete k tomu hranolky?“

Tento vtip jsem slyšela nespočetněkrát, přesto pořád funguje. Ačkoli podle výzkumů dosahují vyšší nezaměstnanosti absolventi zemědělských a přírodovědných oborů, dívají se lidé na humanitní a některé společenskovědní obory skrz prsty. Mezi tyto obory patří například i teorie interaktivních médií se 150 přijatými bakalářskými studenty ročně, estetika se 136 nebo filozofie se 147 studenty. Srovnám-li to ale s 544 přijatými bakalářskými studenty managementu nebo 200 studenty financí na ekonomicko-správní fakultě, nezdají se počty studentů vysmívané filozofie tak přemrštěné.

Kolik mladých lidí jde studovat filozofii z čistého zájmu o obor a kolik z nich jen proto, aby měli titul? Studium filozofie je totiž stejně jako například matematika (která je společensky mnohem více uznávaná) čistě teoretické. To znamená, že pokud chce filozof po studiu zůstat v oboru, zbývá mu jediná možnost: stát se učitelem a účastnit se na výzkumu. Množství filozofů, které každoročně škola vyplivne, ale neodpovídá počtu volných pracovních míst. Chybu nevidím u studentů. Některé studium skutečně zajímá, někteří pouze využijí situace. Vzhledem k tomu, že v České republice je podíl vysokoškoláků na pracovním trhu, oproti jiným rozvinutým zemím, ještě pořád poměrně nízký, a veřejné vysoké školy dostávají od státu peníze za každou přijatou hlavu, není se čemu divit. Proč by studenti nevyužili šance, když je v tom sám stát podporuje?

Mezi společenskovědní obory ale nepatří jenom filozofie nebo teorie interaktivních médií. Řadí se tam také zmiňovaná ekonomie, práva, sociální práce nebo psychologie. A ty už lidé určitým způsobem oceňují. Neházejme tedy absolventy společenskovědních oborů do jednoho pytle. Navíc filozofové svým kritickým zkoumáním skutečnosti formovali kulturu i směřování lidstva zhruba od 4. století před naším letopočtem. A v neposlední řadě nebýt například Reného Descarta, novověkého filozofa, nebyla by dnešní společnost zdaleka materialistická, racionalistická a především by člověk neměl odvahu myslet kriticky a jednat samostatně. Otázkou však zůstává, kolik absolventů filozofie se může uplatnit takovým způsobem.

Adéla Šulíková

PRO a proti: Humanitní studium není vstupenkou k velkým výdělkům

„Podala jsem si přihlášku na fildu a socku.“ „A to chceš v životě dělat?“ „Ne, ale aspoň budu mít titul a víc peněz.“

I takovým způsobem je možné vysvětlit velký počet studentů, kteří se každoročně hlásí na humanitní obory. Ale proč tomu tak je? Co vede studenty ke studiu oborů, o něž mají stejný zájem jako o práci za minimální mzdu?

Především jde o tlak společnosti. Je jasně viditelné, jak se mění minimální požadavky na pracovní uplatnění. Jestliže dříve stačilo mít maturitu na odborné střední škole, dnes je maturitní vysvědčení považováno za standard. A co teprve s maturitou na všeobecném gymnáziu. Student umí všechno, ale nic pořádně. Může tak velice brzy skončit s koštětem či hráběmi na pracovním úřadě. Vysokoškolský diplom postupem času zřejmě potká stejný osud jako maturitu. Bude z něj standard i vzhledem k počtu vysokých škol v Česku. Spolu se soukromými školami je u nás téměř sto padesát institucí, které poskytují titul. A to už úroveň školství přece jen snižuje.

Na vysokou školu se dříve dostali pouze lidé, kteří měli opravdu výborné výsledky na střední škole. Dnes není hanba hlásit se na přijímačky se čtyřkami na vysvědčení. A světe div se, i takový student bude přijat. Bude z něj genderový specialista, etnolog či sociální pedagog. Ne, nedehonestuji tato povolání, nicméně si nejsem jistá, zda jich společnost potřebuje opravdu tolik, kolik jich chrlí české vysoké školy. V době vládních škrtů bude jejich uplatnění opravdu tvrdým oříškem a většina z nich se bude nadále věnovat zcela jiným oborům. Stejně jako je tomu dosud.

Studenti humanitních oborů často prozřou už v průběhu studia. Přeplněné přednáškové sály, v nichž se tísní kolem dvou set po informacích lačnících studentů a jeden přednášející. Kam se poděla kvalita vyučování? Kde je individuální přístup? Opět mi to připomíná velkou mašinerii, která pro studenty snad ani nemůže být přínosem. Tento poměr přispívá i k faktu, že studium humanitních oborů trvá nejdéle ze všech. Stejně tak psaní závěrečných prací je zde časově nejnáročnější. Vypovídá to o tom, že jejich psaní je opravdu náročnou disciplínou spojenou se specifickými nároky, nebo je úroveň studentů opravdu tak nízká? Interpretaci nechám na vás.

Východisko z této situace podle mě není zavedení poplatků za studium, nýbrž reforma financování vysokého školství. Dokud bude stát dotovat školu za každého studenta, pak nabírání nekonečného množství zájemců zřejmě nepřestane. Většina absolventů tak ani nemůže být hrdá na svůj titul.

Bojím se, že jednou všichni skončíme jako v tom známém vtipu:

Do firmy přijmou nového zaměstnance a mistr ho hned zaúkoluje:
„Tak tady máš koště a půjdeš zamést halu.“
„Ale já jsem magistr!?“ říká nový zaměstnanec.
„Aha,“ škrábe se mistr na hlavě, „tak já ti to ukážu.“

Kateřina Gardoňová