Je duben, sobota ráno. Otevřu oči a v tu chvíli mi bleskne hlavou: „Naši nejsou doma, můžu se válet. Do dvanácti ležet v posteli a jen si číst.“ Tuto myšlenku však v zápětí stíhá štěkot a kokrhání. „Sakra! Nemůžu! Ti malý upíři venku ty klece sežerou, a pak se dají do mě,“ uvědomuji si. Kouknu na hodiny, bude deset. Na to ty potvory nejsou zvyklé, dostávají už v osm. A tak rychle startuji. Vytahuji čisté tepláky, vyhrnuji roletu. Prší, nula na teploměru. No, to mi ještě tak chybělo. Bez snídaně hupnu do mamčiných holínek a její fleecové mikiny, která visí v kotelně, a uháním do sklepa.
Stojím před kýbly se zrním, granulemi, kopřivami a vařenými bramborami. „Jak jen to mamka říkala? No jo, to jsi byla chytrá a teď víš prd, co,“ rozčiluji se sama nad sebou. A tak tedy po paměti – už jsem to přeci jen někdy dělala -rozšťouchat brambory, přidal šrot, kopřivy a jedno to zrní. Jenže které? Dlouhá či krátká zrna? Naštěstí přichází sousedka. „Tak dneska to zbylo na tebe,“ ptá se. „No… Prosím vás, slepicím se dává jaký to zrní,“ vyzvídám. „Pšenice,“ odpovídá samozřejmým tónem sousedka. To je mi teda rada. „A to je co,“ červenám se při pokládání další otázky a směji se, abych zakryla stud holky z vesnice, co nerozezná pšenici od ječmene. Navíc si připadám jako Maruščin otec já král první: „Přiměřeně, přiměřeně.“
Vyjdu ven, v jedné ruce koryto, ve druhé kýbl s vodou, pod paží hrnec se směsí pro králíky a v něm kelímek se skořápkami. Vzpomenu si hned na toho, co se strhal, protože byl líný jít dvakrát. Jenže při svojí smůle, půjdu stejně ještě kočce pro granule, ale co kdybych přeci jen nemusela… Naproti mi hned běží zrzavý kocour. Jmenuje se prý Tonda a je náš. Ale mně připadá, že náš moc není. On si myslí, že my jsme jeho. A tak mu říkám kočko, i když je to kocour, aby si nemyslel, že ho hýčkám, a doufám, že ho to štve. Přesto vím, že mu stačí, když mu ten otrok, to znamená já, dá něco na mlsání. Otrok už je mokrý, než dojde k té havěti. Fleecová bunda těžkne a zima štípe do rukou.
Žeryk skáče metr dvacet a štěká o sto šest. To je náš pes, malý podvraťák, kterého nikdo nenaučil poslouchat, a tak si věčně dělá co chce. Sestra jednou říkala, že mu dáváme prostor k přemýšlení. Já si ale myslím, že by někdy měl nechat myslet mě. Otevírám mu dveře výběhu. Ani mě nepozdraví a uhání fuč. A tak jdu za pipinami, ty mou přítomnost snad ocení. Útočí na mě, jen co otevřu dveře kurníku. Musím být rychlá. Zahodit koryto, aby mě nestačily klovnout. Já to tušila, že budou vědět, že je už po desáté.
Mistr pes si mezitím vzpomněl, že mě zná a jde mě nadšeně pozdravit. Skáče na moje vyprané tepláky, které jsou po chvíli batikované bahnem. Musím mít pochopení pro tu němou tvář, říkám si rozčileně, abych se uklidnila a zkoumám, kde všude jsou ti ušáci postrkaní. Sypu jim zrní, rozlévám vodu a kárám je, že mají v korýtkách seno a bobky. To asi jednu z těch samic, co za ní z hnízda vyhlíželo pět malých sotva koukajících myší, vytočilo a hryzla mě do ruky. „Mrcho jedna nenasytná,“ rozčílím se. Vždycky se směji tátovi, že si se zvířaty povídá a nadává jim, ale když jdu krmit já, tak se nikdy nedivím. Rozsypu zrní a raduji se, že mi to vyšlo a nemusím jít pro další. Ještě seno. Než ho rozhodím do všech šesti králíkáren, pčíkám a smrkám jako při chřipce. „Vy se mi vyplatíte,“ pomyslím si.
Kočka se mi stále motá pod nohama. „No jo, já na tebe zapomněla, kočko,“ říkám jí, aby si nemyslela, že jsem tu jen kvůli ní, a jdu jí nasypat granule. Mezitím se ale ten zrzek rozdvojil a je tu ještě jedno černé kotě. „Kš, příživníku! Copak jsme tu nějaká charita,“ ptám se mláděte. Černoušek zmizí ve vedlejší kůlně mezi harampádím. Nechci být rasista a necita, ale vím, že když tu nechám tuhle, přijdou další a další divoké kočky.
Hotovo. Dávám odchod. Špinavá, zmrzlá a s červeným nosem. Když dorazím domů, je po jedenácté. Ve vlasech mám pavučinu, co byla upředena mezi králíkárnami. „Ještě takového křižáčka, kdybych si přinesla, abych měla nějaké to zvířátko i tady doma,“ bleskne mi hlavou a běží mi mráz po zádech, když pavučinu vyčesávám z vlasů. Špinavé tepláky letí do prádla a já se chystám konečně na snídani, když mi přijde SMS. „Sbirej vejce i odpoledne, a večer slepice nezapomen zavrit, je tam kuna. Nezapomen na samici, co je v te kralikarne v kulne a dolejvej jim vodu. Mame se tu pekne. Tak se starej. Tata.“ Jaká samice v kůlně? Jaká kuna? Jak pěkně? Vraťte se mi domů! Já už nechci prázdniny od rodičů!
Ivana Holzbauerová
