Na začátku se musím přiznat, že psaní o prokrastinaci pro mne bylo obtížné. S ničím takovým se totiž nepotýkám. Podle definice je prokrastinace výrazná a chronická tendence odkládat plnění zejména psychicky náročných povinností a nepříjemných úkolů na pozdější dobu. Důležité dále je, že je to činnost kontraproduktivní, zbytečná a zdržující.
Chce mi snad někdo tvrdit, že luxování a utírání prachu na stole je zbytečná činnost? Nebo takové utužování přátelství skrze počítačové hry? Co se mě týče, nevidím na světě mnoho důležitějších věcí, než je lidský smích. Takže kreslené vtipy, legrační videa, dobrodružství pěti či šesti přátel z New Yorku nebo Los Angeles nejsou zbytečné. Naopak, jsou velice důležité.
Pokud má být člověk považován za prokrastinátora, musí dělat činnost kontraproduktivní. Je stříhání nehtů, kterému jsem se nyní pět minut věnoval, kontraproduktivní? Nemyslím si. Odpočinul jsem si a získal ze sebe díky krásnějším prstům u nohou mnohem lepší pocit. A to není k zahození. Lidé se také pod tlakem takzvané prokrastinace dostávají do časového presu. Ale právě v takových podmínkách člověk pracuje nejlépe. Svěží, odpočatý a v eustresu člověk spěje k lepším a rychlejším výsledkům. Navíc jsem se dočetl, že mírný stres posiluje paměť, prodlužuje život, napomáhá učení a pozitivní účinky může mít i v těhotenství. To že je kontraproduktivita?
Mezi psaním druhého a třetího odstavce jsem stihl vynést koše, koupit čerstvý chléb, udělat si míchaná vajíčka na cibulce a nasát atmosféru jarního slunečného dne s všudypřítomnými růžovými kvítky jabloní. Údajně čin psychicky nemocného. Ale abych pokračoval, třetí charakteristikou prokrastinace je to, že je zdržující. Pokud něco musíme stihnout za deset minut, jarní procházka samozřejmě není zrovna vhodná. Na většinu úkolů je ale zpravidla více času, tedy alespoň ze začátku. Řekl bych, že je to jako se sexem. Taky můžete předehru vypustit, ale tak nějak to k tomu patří. S drobným otálením před úkolem je to úplně stejné. Údajná prokrastinace je ve skutečnosti pouhá příprava na úkol.
Jestli ovšem nic jako prokrastinace neexistuje, vyvstává otázka, proč se o ní pořád mluví a píše. Jsou v tom jako vždy peníze. Knížky o timemanagementu, plnění cílů a nekolísající výkonnosti se prodávají po milionech. Na výzkum prokrastinace byly nepochybně uděleny i granty. Přitom je to jenom falešný boj proti lidské přirozenosti, který se nedá a také nemá vyhrát.
Šimon Barnat
