Čas od času se to přihodí každému. Máme pocit, že všechno jde podle plánu, okolnosti nám hrajou do noty, slunce svítí, peníze nescházejí a lidé nás zdraví se stejným úsměvem, se kterým my zdravíme je. Menší klacíky nám možná padají do cesty, ale kdo by je vnímal. Problém nastává ve chvíli, kdy takto rozradostnění náhodou potkáme známého či přítele a na obligátní otázku „jak se máš“ odpovíme „skvěle“. Tedy za předpokladu, že stejnou odpověď nemá i náš protějšek. Na sousedovu bujnou úrodu se nedívá dobře, pokud vlastní zahrada zeje pustotou. Tak ať sousedova koza radši chcípne, když já žádnou nemám. Ne, že by si to snad vědomě přáli, naši známí a přátelé přece nejsou žádní zakuklení škůdci. Přesto se do jejich dobře míněných rad občas vkrade trochu jedu.
Milujete svou přítelkyni nebo přítele? To je jen prchavé období, to nemůže trvat dlouho. Připravte se, brzo si
začnete lézt na nervy, nebo přijde někdo jiný, něco se pokazí, chlapi už jsou takoví, ženský jdou jen po bohatých, však je známe. Nemáte nouzi o peníze? Buďte rádi, že dneska ještě nějaké máte. Zítra vám je vláda sebere na daních a budete rádi, když vůbec vyžijete. Rozumíte si s vlastními dětmi? Tak to asi ještě nepřišly do puberty. Naše Jana, ta si dělá co chce, pořád se někde poflakuje, vrací se až v noci, však uvidíte. Nakonec vyletí z hnízda a na návštěvu budou přijíždět jen jednou do měsíce. Pro váš důchod. Podařilo se vám pár kilo zhubnout? To je trochu podezřelé. Aby to nebyla předzvěst nějaké nemoci. Radši zajděte k doktorovi, on už vám jistě něco najde. Všechny tyto dobře míněné rady by se daly shrnout slovy „bude hůř“. A tak jdeme dál, ale už ne tak svižně a ani ten úsměv už není tak upřímný, jako by z nás někdo vysál kus životodárné energie. Potkali jsme upíra.
Jen co stačí zdroj štěstí zapustit svoje kořeny, upírek už diagnostikuje, jak to s ním skončí. Tedy především skončí. Brzo a špatně. Důvody a způsoby se hledají snadno. Ale my se přece nenecháme zviklat. Samozřejmě je to hloupost. Přesto se kdesi dole chtě nechtě zahnízdí malý červíček pochybností, který se v nejšťastnějších chvílích začne vesele činit. Jako když krásnou květinu zaléváme vodou z kanálu. Tak se zrodí sebenaplňující proroctví. Snad abychom se raději zavřeli v krabici a sáli svoje štěstí plnými doušky, daleko od nezúčastněných stran. Anebo schůdněji, prostě o něm nikomu neříkali. Ale i když přeskáčeme všechny nastražené překážky a vyvarujeme se účinkům sousedské Závisti, může nás doběhnout její stejně nepřející sestřička Skepse.
Česká společnost je bytostně pochybovačná. Obyvatelstvo jedné z nejateističtějších zemí světa, která za svou historii prošla řadou zrad, má stále čerstvě v paměti dobu, kdy nebylo možné věřit nikomu a ničemu. A tak se naučilo brát nedůvěru jako základní pravidlo pro přežití. Že je stále aktuální nás denně přesvědčují noviny i televizní zprávy. Měnění kabátů, strhávání masek, zvraty, předstírání, vše na denním pořádku. Radši nedůvěřovat, než se nechat zklamat.
A tak se může stát, že nakonec nejhoršího upíra najdete v sobě. Sebemrskače Kafku. Nejkrutější ortely nad sebou většinou vynášíme my sami. Stejně jsme se k tomu štěstí dostali nějakým zvláštním nedopatřením a koza by nakonec chcípla i tak. Nikdy předtím jsme ji neměli, nevíme, jak se o ni starat. Museli bychom si pro ni udělat v životě místo, mít na ni čas, bát se o ni, a nakonec bychom ještě byli smutní a zklamaní, kdyby přece pošla. Radši se jí zbavíme hned, ať je to za námi. Tak až možná jednou najdete na své pusté zahradě kus něčeho, co bývalo živé, a budete sesílat hromy a blesky na sousedovu hlavu, radši se dobře ujistětě, že jste si ji neotrávili sami.
Eva Krejčí
