Snad nejsme to, co jíme

Vysokoškolské studium s sebou přináší mnoho zatěžkávacích zkoušek. Jednou z nich je smířit se s tím, že teplou večeři nám už maminka nepřipraví a lednička se také sama nenaplní.

Jedním z největších překvapení v začátcích studia pro mě bylo zjištění, že jídlo musí do ledničky někdo dopravit. První měsíce jsem se tak potýkala s problémem, co připravit ze zdánlivě nesourodé kombinace okurek v láku, levného sýra a nutelly. Po pár večerech s kručícím žaludkem jsem se dovtípila, že ledničku žádní skřítkové zřejmě nenaplňují, a naučila jsem se chodit na pravidelné nákupy.

Nyní bydlím s pěti spolubydlícími a jednou ledničkou, do které pořád někdo něco ukládá. Už ne tak pravidelně z ní všechno jídlo také vyndavá, a tak se uvnitř nacházejí i potraviny, jejichž konzumace by potenciálního strávníka zřejmě připravila o život. Nedávno jsem hledala citron. Na jeho místě byla ovšem limetka. Žijeme si na vysoké noze, pomyslela jsem si. Po bližším prozkoumání jsem pochopila svůj omyl. Chudák citron už jen zoufale čekal, až mu dorostou malé plesnivé nožičky, aby mohl utéct někam, kde je čistěji.

Podobné příběhy slýchávám ze všech stran. Bývalý spolužák má už dva roky v ledničce hovězí polévku. Věří, že z něj díky tomu bude druhý Flemming. Jiný si zase stěžoval, že mu černá voda vytékající z nepoživatelných brambor kontaminovala celou poličku s dalším jídlem. Byl v šoku, jak zákeřné tyto plodiny jsou.

Kromě nakupování potravin mě život bez rodičů přinutil začít vařit. Po prvním roce na vysoké škole jsem se stala samozvanou mistryní světa na polotovary. Kolejní kuchyňka neskýtala příliš možností, jak se kulinářsky vyřádit, a tak jsem si po celý rok vystačila s rychlovarnou konvicí a toastovačem. Výživoví poradci by nade mnou zřejmě zaplakali, já jsem si díky tomu ale mohla připsat další položku do svého jinak bídného životopisu. Stala jsem se skutečnou odbornicí na čínské polévky ze sáčku.

Po prváku jsem ovšem změnila své bydliště. Pronajatý byt ve mně vzbudil touhu své kuchařské schopnosti ještě o něco vylepšit. Co na tom, že majitel na jeho vybavení poněkud šetřil, a místo kuchyňské linky do bytu dodal pouze dva psací stoly. Jsem typ člověka, kterému maminka před odjezdem do školy balí i předem uvařenou rýži, když jsem tedy připravila své první těstoviny s omáčkou, téměř jsem začala pokukovat po pozici šéfkuchaře v nějaké opravdu hodně luxusní restauraci.

Za dva roky mimo domov jsem se v kuchyni naučila jisté samostatnosti. Už vím, že pokládat horkou zapékací mísu na plastové prkénko není úplně nejlepší nápad. Také vím, že příprava palačinek na čtyřech pánvích najednou nutně nezajistí, že budou hotové rychleji, hlavně když pod nimi zapomenu zapnout hořáky. Chybami se člověk učí. A teď mě omluvte. Z kuchyně cítím pach spáleného jídla.

Autor: Sabina Netrvalová

Více studentských článků najdete zde.