Recenze: Z osudu usmýkaného dějinami mrazí v zádech

„Někteří diváci budou sedět na zemi na pytlích. Sezení na zemi zaručuje větší zážitek,“ sděluje první bod desatera upozornění pro diváky nové inscenace brněnského Centra experimentálního divadla. Další body informují o použití mlhostroje a stroboskopu, střílení z pistole, kouření cigaret, padající omítce, brutálních a erotických scénách. 

Brno – Poválečný osud Němců stále zůstává kapitolou české historie, o které se moc nemluví. Brněnský pochod smrti připomínají pouze památníky v Pohořelicích a v klášterní zahradě na Mendlově náměstí. Dramatizace románu Kateřiny Tučkové otevírá staré rány české národní hrdosti a snaží se přimět k zamyšlení nad aktuálními tématy spjatými s etnickými menšinami v Brně.      

Pozornost si zaslouží už samotné uspořádání divadelního sálu. Čtvercové jeviště plynule přechází do pytlů a židlí pro diváky, herci se tak k některým návštěvníkům dostávají skutečně na dosah ruky. Hlediště rozvržené do čtyř částí navíc umožňuje každému z diváků jiný úhel pohledu. Především v první části hry probíhá na scéně několik dějových linií současně, toto režijní uspořádání ovšem neztěžuje pochopení příběhu. Větší komplikace mohou divákům způsobit posuny v čase. Obtížně uchopitelná může být počáteční retrospektiva, kdy se děj, po krátkém uvedení historických dat o brněnském pochodu smrti, vrací do roku 1938.

Výkony herců, výprava inscenace i uspořádání jeviště a hlediště vtáhnou diváka do děje. Herci na jeviště vcházejí úzkými průchody mezi řadami židlí, ve scéně znázorňující samotný pochod používají stejné pytle, jaké tvoří část hlediště. Během některých výstupů vzniká přímá interakce mezi hlavní postavou a divákem, který se tak stává součástí představení. O tenké bariéře mezi oběma skupinami aktérů svědčí i sedmý bod diváckého manuálu: „Může se stát, že budete politi vodou.“      

Veškeré detaily i dějinné zlomy hra líčí velice otevřeně, režisér Marián Amsler se nebojí necenzurovaného násilí ani odhalených erotických scén. Dobové kostýmy i použité dekorace pomáhají divákům zorientovat se v časové rovině hry, strohé líčení dodává inscenaci autentičnost skutečné historické události. Autentičnost zdůrazňují také dialogy vedené v němčině, byť některým divákům mohou dlouhé cizojazyčné pasáže ztížit porozumění konkrétní situace. Zpočátku dynamický děj se, společně s tím, jak se mění Gertina životní situace i osobnost, postupně zpomaluje až do závěrečné scény smrti hlavní hrdinky v roce 2000. Zajímavým prvkem je také psaní a kreslení po stěnách divadelního sálu, které slouží především pro vyjádření úmrtí postav.

Obsazení může vyvolat rozporuplné názory. Sára Venclovská se díky svému výkonu v hlavní roli mění v symbol moderních československých dějin. Sedmapadesátiletá Marie Ludvíková působí v roli Gertiny desetileté dcery Barbory spíše komicky. Jiří M. Valůšek ztvárňuje v první části hry zajímavou trojroli českého starosty Brna, nacistického vládního komisaře a československého prezidenta. Kamila Valůšková naopak vždy ztělesňuje Gertinu kamarádku, ať je to Aninka v první části nebo Hermína v dalších dvou.

Vyhnání Gerty Schnirch je ale stále především příběh o touze žít, o úctě k člověku, o hledání domova a sebe samotného, o věčném problému národnostních menšin, o vzájemném porozumění, o vině, odplatě a odpuštění. A také o těch, kteří odpustit nedokázali.

Martina Pavelková