Skauting není koníček, je to životní styl

Nejsme zálesáci, suchaři ani pionýři. Jsme různí, šablona ideálního skauta neexistuje.  Spojuje nás touha po dobrodružství a snaha změnit svět k lepšímu. Skauting nás učí zatnout zuby a posouvat své limity. S pohodlím ale nepočítá. 

Skauting se v naší zemi těší stále větší oblibě. Funguje už sto let a nás skauty můžete potkat po celé republice. Když ale nemáme kroje, díky kterým si nás často pletou s pionýry, jsme těžko rozpoznatelní. Jsou tady oblíbená klišé o lesních lidech, odpůrcích technologií a slušňácích podle vzoru Mirka Dušína. Většinu času v pohorách, s baťůžkem na zádech a buzolou v ruce. Přes den pilně studující a ve volném čase číhající na rohu na důchodkyně, kterým bychom mohli odnést tašky, nebo na slepce, kterého je třeba převést přes cestu. Večer shluknutí kolem táboráku, zpívající country a v ruce ešus se špekáčkem. Nebudu říkat, že jde o zcela mylné představy. Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Ano, pobíháme po lese, někteří pravidelně a jiní pouze na letních táborech. Batoh nebo krosnu nosíme pro jejich praktičnost, není třeba mluvit o nevýhodách kolečkových kufrů v přírodě. Obdobně je to s pohorami. Máme rádi táboráky, protože oheň je večer mimo město zdrojem tepla a světla. Někdy dojde i na to country. Má jednoduché akordy, takže je na kytaru zahraje v podstatě kdokoli. Tím ale podobnost s vžitými stereotypy končí.  Každý skaut je jiný, není na něj žádná šablona. Důležité je, co skauty spojuje. 

Člověk se ve skautu naučí mnoha věcem. Třeba překonávat strach. Moje oblíbené noční hlídky. Já jako malá holka, poblíž nekonečně vypadající les a až na skomírající petrolejku u stožáru ve středu tábora je všude tma. Co chvíli zapraská větvička nebo něco zašustí o větev. Vidět jsou jen temné obrysy, které stejně tak mohou být strom, jako masový vrah s motorovkou. Dává mi zabrat zima, ospalost a taky má představivost, která vytváří obrazy a scénáře hodné Stephena Kinga. Ale někdo tábor hlídat musel, takže jsem mrzla dál. Naučila jsem se také vytrvalosti. Poslední den tábora, vyvrcholení táborové hry. Chození od vesnice k vesnici, obcházení stanovišť a sbírání bodů. Za den jsme nachodili čtyřicet kilometrů. Turistika nikdy nebyla mým koníčkem, ale touha po vítězství a dosáhnutí cíle mě hnala dál. Skaut mě také naučil se překonávat. V patnácti jsem absolvovala takzvaný výsadek. V noci po poradě nás vedoucí poslali pro pláštěnku, pití a baterku. Zavázali nám oči a naložili do auta. Vysazovali nás po dvojicích na různých místech. Úkol byl jednoduchý, zorientovat se  a dostat se co nejrychleji zpět do tábora. O půlnoci jsme tak s mou spolucestovatelkou stály uprostřed lesa, s mapou v ruce a zmatkem v hlavě. Po pěti minutách jsem byla kvůli vydatnému dešti - navzdory pláštěnce - mokrá až na kost, byla mi zima a chtělo se mi spát. Měla jsem sto chutí popadnout mobil a vedoucím zavolat, že to vzdávám. Ale optimismus mé spolucestovatelky a touha výsadek zvládnout mě donutily zatnout zuby a jít. Do tábora jsme došly o půl sedmé ráno, jako první. Díky skautu jsem zjistila, že své limity mohu posouvat. Vím, že dvacet čtyři hodin bez jídla se dá v pořádku zvládnout, stejně jako tu samou dobu nepromluvit ani slovo nebo dva dny nespat.

Ale není to jen o zážitcích. Skauting je volnočasová aktivita, ale někdy jej vnímám spíš jako práci na poloviční úvazek. Chystání programu na skautské schůzky je pro mě otázka několika hodin práce.  Chystání výprav a tábora je kapitola sama o sobě. Kromě plánování a přípravy programu tu jsou hygienické vyhlášky, shánění povolení, administrativa, zajišťování dopravy, jídla, ubytování a dalších nezbytností.  Není nad řešení krizových situací, kdy na táboře alergické dítě bodne vosa, při bouřce vám na tee-pee spadne strom nebo prší tak vydatně, že se blízký potůček promění v Dunaj a zaplaví vám tábořiště. Mé skautské zaměstnání mi přináší stres, věčné nestíhání a výjimečně i nějakou tu probdělou noc. Ale také pocit naplněnosti, užitečnosti a radost z dobře odvedené práce.  Přes všechny dovednosti, které jsem se ve skautu naučila, přátelé, které jsem získala a zážitky, na které ráda vzpomínám, je na skautingu ještě něco cennějšího.  Jsou to hodnoty, na kterých stojí. Zdánlivě prázdné fráze jako zlepšování světa, konání dobra nebo úcta ke každému člověku, zde dostávají smysl. Není to jenom zájmový kroužek, ze kterého odcházím a za týden se do něj vracím. Skautkou jsem stejně v klubovně jako u sebe doma.  Skauting není jen koníček, je to životní styl. 

Michaela Reisiglová