Nacisté za války umučili patnáct brněnských profesorů. Dnes se na ně vzpomínalo

Lidé si po celé České republice v květnových dnech připomínají sedmdesáté výročí od osvobození a konce nacismu. Památku obětí z řad studentů a pedagogů uctili ve středu 6. května také zástupci Masarykovy univerzity.

Brno – V období druhé světové války přišla Masarykova univerzita o patnáct členů svého učitelského sboru, mezi oběťmi byli také další zaměstnanci univerzity. Mnoho z nich nacisté popravili nebo umučili, zatýkání se týkalo také studentů. K uctění padlých se ve středu ráno konalo pietní shromáždění u Klácelových kolejí. „Právě odtud 17. listopadu roku 1939 nacisté odvedli několik desítek studentů do tábora v Sachsenhausenu. Budovu pak následně obsadila německá kriminální policie,“ uvedla mluvčí Masarykovy univerzity Tereza Fojtová.

Shromáždění zahájilo vystoupení mužského pěveckého sboru Láska opravdivá, poté ke studentům, děkanům některých fakult a také brněnským Sokolům promluvil rektor univerzity Mikuláš Bek. „Každá komunita, která si chce zachovat svou identitu, musí mít vzory, jež jsou předmětem trvalé péče o jejich památku. Naše univerzita vidí takové vzory právě v lidech, kteří na ní působili koncem třicátých let minulého století,“ zavzpomínal na padlé kolegy Bek.

Pietní akce, která je součástí univerzitního svátku Dies Academicus, pokračovala položením květin k památníkům všech tehdejších fakult Masarykovy univerzity. Pochod začal na právnické fakultě v ulici Veveří, pokračovalo se k přírodovědecké fakultě, poté k filozofické fakultě a nakonec k bývalé budově lékařské fakulty na Komenského náměstí.

Univerzita za války utrpěla také škody na majetku. Většinu jejích budov využívali nacisté ke svým účelům. Na filozofické fakultě sídlil úřad německé okupační správy v Protektorátu, takzvaný oberlandrát.  V budově přírodovědecké fakulty, která přišla o čtvrtinu svých profesorů, fungovala německá vysoká škola technická a na lékařskou fakultu se nastěhovali členové Hitlerovy mládeže. Na právnické fakultě pak od roku 1940 úřadovalo gestapo pro Moravu a Slezsko.

Plakal jsem, aniž bych věděl proč 

Když v roce 1939 nacisté odvedli několik desítek brněnských studentů do koncentračního tábora v severoněmeckém Sachsenhausenu, bylo Stanislavu Dobrozemskému pět let. „Starší bratr zrovna nastoupil na vysokou školu a rodiče měli strach, že jej odvedou taky. Proto se několik měsíců schovával u babičky,“ vypráví. Zatímco jeho bratrovi azyl na Vysočině u prarodičů možná zachránil život, mnoho dalších lidí spojených s Masarykovou univerzitou takové štěstí nemělo. „Kousek od nás žil v Žabořevskách profesor, kterého jednoho dne gestapo odvedlo a už ho nikdy nikdo neviděl,“ říká Dobrozemský.

Na válečné roky přesto nemá jenom děsivé vzpomínky. Zřejmě i vlivem dětské naivity a štěstí si na vojáky v ulicích a smutek v lidských tvářích brzy zvykl. „Starosti, kterými se trápili dospělí, jsme neřešili. Pro mě bylo důležité, abych rozšířil svou sbírku skleněných kuliček a nemusel toho moc dělat do školy. Strach jsem měl jenom při náletech, když jsme se schovávali ve sklepě,“ říká. S nástupem roku 1945 přestal chodit do školy, její prostory využívali nacisté jako ubytovnu svých vojáků. Pomáhal doma rodičům a učil se německy. Chtěl totiž mluvit jako spousta jiných obyvatel Brna, kterým tvrdě znějící řeč vždycky záviděl. „Maminka byla pesimistická. Myslela si, že Němci tady budou už napořád. Proto mi s učením němčiny pomáhala a byla vždycky zoufalá, když mi to nešlo. Nebyl jsem rozhodně pečlivý student,“ usmívá se při vzpomínce na dětská léta.

Pamatuje si také, jak s blížícím se koncem války rostl strach i opatrnost jeho rodičů. V dubnu už nesměl skoro nikam chodit, navíc se zvyšovala frekvence osvobozeneckých náletů Rudé armády. „Když bylo město na konci měsíce konečně osvobozené, plakali jsme doma radostí. Tehdy jsem ale vůbec nechápal, co se pro nás mění,“ říká. Německé vojáky v ulicích nahradili Rusové. Dva z nich dokonce jednoho večera hostili doma. „Tatínek byl ale opatrný. Za svobodu jim byl vděčný, ale věděl, že není rozumné jim důvěřovat. Taky se to později ukázalo, když v sousedním domě banda opilých Rusů znásilnila dvě spolužačky mého bratra,“ dodává Stanislav Dobrozemský. Přestože si z války díky péči rodičů neodnesl žádné trauma, je přesvědčený, že kvůli těžké době žije celý svůj život skromněji a opatrněji. A rád o tom vypráví, protože tak podle něj varuje současnou mladou generaci. Nechce, aby se opakovaly chyby minulosti. 

Jan David