Když neofašisté pochodovali, lidé hlasitě protestovali a já blokovala

Jak nejlépe vyjádříte svůj názor? Slovy? V životě člověka přijdou momenty, kdy se slova ztratí v davu.  Například teď, když stojím proti fašistické sílé, jež pochoduje  Brnem. Přesto  jsem tady, abych vyjádřila svůj náror - činy.

 Je pátek jedna hodina odpoledne a já vyrážím z domu na Malinovské náměstí, kde se má odehrát blokáda proti nahlášenému pochodu Dělnické mládeže a Dělnické strany sociální spravedlnosti. Prší, je docela zima, počasí jako stvořené pro demonstraci. Provází mě mírná nervozita, jak bude akce vypadat. Co se vlastně bude dít? Nikdy jsem totiž nedemonstrovala. Nepřemýšlím, ani nechci domýšlet, kam dnešek povede a jak nakonec dopadne. Cíleně se těmto myšlenkám vyhýbám po celou cestu do města.

Čas blokády organizátoři odhadli na půl třetí. Přijíždím přesně načas, ale nikde se nic neděje, kromě toho, že je na náměstí mnohem více lidí, než jsem očekávala. Prorážím si cestu davem, jestli nezahlédnu někoho známého. Do minuty narážím na kamaráda, se kterým jsem už dříve byla na některých pochodech, například při uctění památky Václava Havla. Čekáme spolu na příchod neofašistů další hodinu. Mezitím potkáváme mnoho dalších přátel ze všech koutů, a to jenen z Brna, ale celé České republiky.

Organizátoři si nás demonstranty postupně šikují k ulicím Divadelní, Benešová a Koliště. Já si stoupám do Benešovy, ale protože se dlouho nic neděje, přesouvám se do Divadelní. Jak jsem byla po cestě mírně nervózní z očekávání, tady se cítím vyloženě nesvá. Je to ale způsobené bubny, které jsou puštěné místo hudby. Jsou až moc agresivní, znějí přesně tak, když se člověk dívá na velmi dramatickou scénu ve filmu a čeká, že se stane něco špatného. Říkám si, že je to zbytečné, ty lidi tady nepotřebují budit k činu, chtějí jen vyjádřit svůj názor, alespoň v to tedy doufám.

Dlouhé čekání vede ještě k delšímu dění po příchodu neofašistů. První blokáda na Malinovského náměstí je jen malou a zároveň i tou nejpoklidnější částí akce, která vede až ke střetům mezi demonstranty a těžkooděnci v Lidické a Kolišti.

Přes Maliňák neprošli

Když neofašisté procházejí kolem Divadelní, jsou slušně vypískáni demonstranty. Nejčastější „fůj“ se mění v hlášky „nácky v Brně nechceme“, nebo „běžte domů“. Já ale nic nekřičím, jen stojím na svém místě a vytvářím stejně, jako každý jednotlivý člověk, důležitý prvek blokujícího davu. Je tu takové množství lidí, že se neofašistům nemůže podařit projít, a tak to obcházejí přes Koliště, kde se však situace opakuje. Netuším, že právě tam dochází k první potyčce s policisty.

Průvod prošel. A co teď. Chvíli postávám, přešlapuji z místa na místo. Říkám si, jestli jsem si neměla vzít foťák a přece jen z toho udělat nějaký záznam. Nakonec jsem ale ráda, že veškerou techniku mám dobře schovanou. V té chvíli nás totiž organizátoři svolávají na Moravské náměstí. „Utíkejte, honem, musíme běžet!“ křičí do megafonu. Prvně pomalý dav se začíná rychle přesouvat na Moravák, ale postupně se trhá na části, jak má každý své tempo. Jenže u Janáčkova divadla se trochu mění plány. U autobusu postaveného napříč silnicí nám těžkooděnci rychle vstupují do cesty a zakazují pokračovat. Jsem mezi prvními, koho otáčejí, že nesmí běžet dál. „Tudy, pojď!“ volá na mě kamarád, zatímco utíká oklikou přes průchod od Janáčkova divadla ke kinu Scala. Skáčeme přes zídku, běžíme po trávníku, jen abychom byli rychlejší než policisté. Ale ani tak se nám to nedaří. Pár lidí stihá proběhnout, ale přesně mě a kamarádovi zaráží těžkooděnci cestu za kostelem svatého Tomáše. Vůbec netuším, odkud se vzali.

Nikdo neví, co se děje. Jsme obklíčení ochranou státu ze všech stran, organizátoři Brno blokuje s námi nejsou, asi byli zastavení ještě na Rooseveltově, a tak všichni čekáme, až nás pustí. To se i po chvíli děje. Nevím ale, kam dál, jestli akce končí nebo ne. Je to zmatek. Blokující se trousí přes park Moravského náměstí k Lidické. A tak i já. Se zvyšujícím se hlukem si uvědomuju, že mířím správným směrem. Situace je stejná jako na Maliňáku. Jen stojíme. Většina davu křičí „fůj“ a mává cedulemi „svět je prostě barevnej, tak se s tím smiř.“

Být zatlačená v koutě, neuniknout

Těžkooděncům se podařilo auty, koňmi i pěší silou předem vytvořit zeď přes křižovatku mezi průvodem a demonstranty. Vypadá to, že takhle to taky skončí. Průvod projde přes zastávku a my půjdeme domů. Zásahová složka však nechala volný přístup k ulici Moravské náměstí souběžné s Kolištěm. A teď se tento nedostatek snaží napravit. „Jménem zákona…“ mluví jeden z policistů do megafonu, ale zbytek výpovědi se ztrácí ve všeobecném hluku. Domýšlím si, že žádá o rozpuštění davu. Nikdo ho však neposlouchá. 

Policisté na koních a pěší začínají pomalu postupovat směrem k nám. Koně mě začínají trochu znepokojovat. Těžkooděnci se nás snaží zatlačit do Lidické a odříznout nám cestu k průvodu, aby mohl projít směrem k České. Dav se vlivem tlaku zhušťuje. Policisté začínají být agresivnější. Dorážejí na nás víc a rychleji. Vlevo ode mě slyším větší hluk, výkřiky a vidím, jak hlavy lidí mizí pryč, jak uskakují a uvolňují prostor. Nevidím však, co se tam konkrétně děje, jen vnímám, že mám ještě méně prostoru kolem sebe než předtím. Jsem v první linii hned za kamarádem.

„Nepovolte, chyťte se za ruce!“ křičí jeden z organizátorů, který je hned vedle mne. Chytá nás tak, že se nemůžeme pustit.

„Kolik z vás tu má děti, co?“ křičí na policisty žena za mnou.

Začínají do nás najíždět policisté s koňmi. „Couvejte! Couvejte!“ vyzívají nás. Hlavou mi létají myšlenky, jestli jsou hloupí, netolerantní, nebo prostě jen vyburcovaní, protože jim nedochází, že se nemáme kam hnout. Začínám se opravdu obávat, kam se situace může zvrhnout. Kamarád, za kterým jsem před koňmi schovaná, a další lidé stojící vedle něj, odstrkují zvířata rukama a snaží se udělat alespoň malý prostor, abychom nepopadali jako šachové figury. Dlouho to ale netrvá a opravdu žádné místo nám už nezbývá. Demonstranti se začínají otáčet a couvat. Dělám to samé. Blokující z první řady mě tlačí dozadu, vedle mě kůň, já zakopávám o kolo za mnou. „Couvejte!“ křičí jedna policistka. „Ale kam? Není kam!“ volají na odpověď všichni demonstranti okolo, včetně mě. Je tu zmatek.

Průvod neofašistů zatím poklidně prochází zastávkou.

Říkám si, jesti má tohle vůbec smysl. Nechci se dostat do křížku s policií. Daleko větší obavu než o sebe mám o kamaráda, který koně odstrkoval, tak se ho snažím stáhnout dál od zvířat. Přesto mu jeden z koní šlápl na nohu. Ani nevím jak, zmatek končí, dav blokujících, ze kterých se stali spíše zablokovaní, se posunují hlouběji do Lidické a policie přestává dorážet. Ještě jednou do nás najíždí poté, co ze stojící šaliny vykoukne postarší paní a začne mávat cedulí Brno blokuje propůjčenou od demonstrantů.

Divoká aférka končí, průvod došel až na Českou a policisté se stahují. Organizátoři nás svolávají zpátky na Malinovského náměstí, kde se má blokáda oficiálně ukončit. Pomalu se dav sune kolem Janáčkova divadla. Už v klidu, jen za doprovodu vzrušeného šumu. Najednou slyším hlasité troubení a nadávky a otáčím se. Policejní dodávka málem přejela asi deset lidí, kteří přecházeli na zelenou. Slovní potyčka mezi dozorující policistkou a demonstranty už byla jen dozvukem celé akce. „Jménem zákona…“ začala policistka, ale nestačila doříct. „Jménem zákona mi můžete políbit prdel,“ předběhl ji jeden z demonstrantů. Dav se jen rozesmál.