Já zase slyšel, že se měli dát Guns N' Roses dohromady, tak vidím, že všechno je jinak, to jsem zvědavý, jak to ten blbec Axl zvládne u AC/DC...

Když si odpustí ty své hvězdné manýry a nenechá fanoušky čekat hodinu a půl, mohlo by to být dobré.

Mladý muži, po přečtení Vašeho článku jsem dostal chuť napsat něco upřímného, za což možná schytám mínusy od svých vrstevníků. Předem upozorňuji, že toto moje

zamyšlení rozhodně nebude Vaší kritikou.

Jen mne tak napadlo, co bych ve Vaší situaci napsal, kdybych měl ve Vašem věku zplodit článek o nějaké hudbě na pomezí generačního vkusu mých rodičů a prarodičů. Vybavil bych si vůbec nějaké jméno - skupinu, zpěváka, zpěvačku? Vybavil bych si nějaké personální přesuny mezi kapelami? Ani náhodou. Všechno bych shrnul pod kategorii "vykopávky" a prchnul bych od zdroje muziky. A to prosím naprosto upřímně, žádná póza - muzika mých rodičů se prostě nedala poslouchat.

Dnes mě udivuje, kolik mladých poslouchá muziku nejen z éry mé puberty, ale dokonce i swing a jazz, které jsem už jako malý pacholíček srdečně nesnášel. Samozřejmě jsou na druhé straně jiní, kteří poslouchají jen nějaký subžánr a odpovídajícím způsobem se i oblékají a vůbec žijí. Ale vyjádřeno v procentech je zde posun k mezigenerační toleranci, který nejsem schopen pochopit.

Abych se dostal k tomu, proč očekávám mínusy. AC/DC jsem poznal přibližně ve svých osmnácti a byl to nejvyšší čas poznat pořádnou kapelu, protože ty moje úplně první kapely (např. Slejdi nebo Párplíci) začaly všelijak vyměkávat, ztrácet drajv... A když za pár let potkalo totéž AC/DC, prostě jsem je taky odložil a našel si někoho nového. Kvůli AC/DC mám dnes radiobudík přepnutý jen na pípání. Jediná stanice, která se jakž takž dala poslouchat (Rock Zone), to s AC/DC začala tak přehánět, až jsem se na ten chraplák stal alergický.

Minus Vám dávat nebudu, ale to co píšete o AC/DC je známkou toho, že jste jejich muziku (a dost možná muziku jako takovou) nikdy nepochopil.

Je naprosto běžné, že tyto kapely (ať už AC/DC, Black Sabbath, Deep Purple, Kiss či pozdější Metallica, Iron Maiden a další) mají fanoušky různých věkových kategorií. Jsou to světoví hegemoni, kteří dokáží 30-40 let vyprodat jakýkoliv koncert. Není to způsobené tím, že by vyčnívali nad svými vrstevníky kvalitou muziky. Většinou mají 3-4 špičková alba a z těch čerpají dodnes. Jenže jsou to právě oni, kteří vynikají něčím, co spoustě jiných chybí a tím jsou právě koncerty a skutečnost, že nepodléhají módním trendům. A pokud se budeme bavit o AC/DC, pak právě Angus Young a pak zpěváci - v roce 1980 zesnulý Bon Scott a jeho nástupce Brian Johnson - byli těmi, na nichž byla pódiová show postavená. Našlo by se spousta kvalitnějších zpěváků a kytaristů, ale jejich charisma, jejich podání, jejich projev - to je to, co tvoří image a dlouhověkost kapely. V Black Sabbath zpíval R.J.Dio či Tony Martin (výborní zpěváci), ale image kapely je a vždy bude spojena s Ozzy Osbournem a levorukým kytaristou Tony Iommim.