Cestování stopem je daleko pestřejší, říká mladý cestovatel

Ve svých jednatřiceti letech viděl už pořádný kus světa. Byl v Číně, Thajsku, Malajsii, na Kubě, Srí Lance, ale i za polárním kruhem. Jeho nejmilovanější zemí však navždy zůstane Turecko.

Dovolenou s cestovní kanceláří si Tomáš Libenský nedovede představit. Aby si cestu užil, musí jet na vlastní pěst a spolehnout se sám na sebe. „Myslím, že cestování člověka posouvá dál. Neplatí to ale v případě cestovních kanceláří, které lidem vše dodají na stříbrném podnose. Člověka obohacuje právě to, že si vše musí vybojovat – najít si ubytování, všechno si zjistit, domluvit se s místními. To je na tom to zajímavé,“ říká mladý muž, který pracuje jako IT manažer v jedné brněnské firmě. Vzhled jeho kanceláře naznačuje, že v ní nesedí člověk, který nevytáhne paty z domu. Na stěně visí velká mapa světa, na monitoru má pověšené buddhistické modlitební korálky – památku z Činy. Ve skřínce za stolem má slušnou sbírku sypaných čajů a hned několik zajímavých hrnků. Při svých cestách většinou stopuje. Nejenže ušetří peníze za cestu, takové cestování je podle Libenského daleko pestřejší. „Jinak bych měl daleko menší šanci potkat místní,“ vysvětluje. Plán cesty si dopředu nedělá, nechává vše náhodě. „Nehledám si dopředu, co chci ve které zemi vidět. Díky stopu jsem viděl věci, které v průvodcích nejsou, a přesto stojí za vidění. Někdo může namítnou, že je stop nebezpečný, ale za ty tisíce kilometrů, které jsem procestoval, jsem zažil jen dva nepříjemné případy. Jednou řidič zkusil obtěžovat slečnu, se kterou jsem jel,  podruhé nás vezl jiným směrem, než jsme chtěli. Ale dobře to dopadlo,“ vypráví.

Díky stopování zažil i jeden z nejhezčích zážitků z cest - pětidenní cestu s kamiony jedoucími přes Turecko do Íránu. Skupina kamionistů mladého cestovatele a jeho doprovod nakonec přemluvila, aby s nimi místo do Istanbulu jeli až k východním hranicím Turecka. „Cestou nám vařili výborná perská jídla a vyprávěli hrozně zajímavé věci. Bylo pak velmi zvláštní z  kamionu po pěti dnech vystoupit. Už to nebyli cizí lidi. Věděli jsme, že už se zřejmě nikdy neuvidíme a všichni jsme se loučili se slzami v očích. Ta cesta nás zajímavým způsobem spojila,“ vzpomíná. Jako další příjemné zážitky vzpomíná na různá pozvání k cizím lidem domů. „Například v Turecku jsme se seznámili na ulici s dívkou, která nás pak na noc vzala k sobě do panelákového bytu, kde nás představila rodičům. Ti si s námi celý večer povídali. Dlouho jsem přemýšlel, jak je něco takového možné a nepřišel jsem na to. V Česku si něco podobného nedovedu vůbec představit,“ vypráví.  Právě Turecko je zemí, kde se cítí nejlépe. „V Turecku žijí úžasní lidé. Možná je to i islámem, ve kterém je zakotvena spousta věcí, které mi připadají lidské. A navíc, turecká kuchyně je nejlepší na světě,“ usmívá se cestovatel. 

Přestože procestoval kus světa, cizí jazyky Libenský příliš neovládá. Vždy se prý domluví svou „stupid English“, jak se smíchem říká své angličtině. Kromě toho používá v každé zemi základní fráze jako pozdravy, poděkování a podobně. „Nikdy se to však neučím dopředu doma, to pochytím až na místě,“ vysvětluje. Na učení jazyků je prý lenoch, navíc ví, že se vždycky nějak zvládne domluvit. Po svých zkušenostech ze zahraničí je cestovatel velmi skeptický vůči  Brnu. „Nedávno jsem přemýšlel, jak bych si v Brně připadal jako turista. Ten přijede na strašně ošklivé autobusové nebo vlakové nádraží a nikde nezíská žádné informace. Vyčerpaný z cesty pak najde nějaký drahý hotel, přespí a druhý den nejspíš odcestuje do nějakého jiného města a už se sem nevrátí. A já se mu vůbec  nedivím,“ zlobí se. Tomáš Libenský si cestami po světě plní své sny. Na otázky, kde bere na svoje cesty čas a peníze, má muž jasnou odpověď. Jeho cesty prý nejsou o moc dražší než některé dovolené z katalogů. „Pokud někam letím, tak nejdražší samozřejmě bývá letenka, ale v době nízkonákladových společností se dá snížit už i to.“ Jako cíle svých cest pak většinou volí země, kde moc draho není. Horší je to prý s časem. „Naštěstí mám a vždy jsem měl tolerantní zaměstnavatele, kteří mi vyšli vstříc,“ říká. Barbora Rácová