Tour de Pub aneb jak se pije v Brně

Studentský život není pouze o učení. Jeho nedílnou součástí je také noční život. Kardinální otázka zní: Jaký podnik stojí za to? Kterému se naopak raději vyhnout?

O několik bankovek lehčí, o spoustu kilokalorií těžší a o nějakou tu promili veselejší sedíme před nádražím a čekáme na dvojkový rozjezd. Ruka šmátrá v kapse a hledá krabičku cigaret. Po chvíli nachází, ale bohužel – v ní pusto a prázdno. Kdo kouří, přemýšlí, kdo nekouří, nedělá nic. Bilancujeme dnešní večer. Šest hodin na cestě, pět lidí, čtyři a půl podniku. O zajímavou zvukovou, pachovou a pohybovou kulisu se stará parta studentů, kteří jsou na tom evidentně hůř než my. Začínáme.

„Právě jste viděli nejhorší bar v Brně,“ směje se Pavel našemu rozčarování. On to říkal. Ne, omlouvám se! Tohle není začátek, pivo dělá s pamětí divy. Musíme ještě o pár hodin dál.

Patnáct minut po sedmé hodině vycházím z bytu. Po pár krocích se vracím – zapomněl jsem si papír a propisku na případné poznámky. Dnes jdu totiž pít pracovně. Sraz v půl osmé před fakultou nestíhám, ale přesto kráčím klidným krokem.

Pravidlo číslo jedna: Nikdo nechodí včas. Natož žurnalisté.

Zatím jsme tři. Kristýna, Tomáš a já. Terka a Pavel dorazí později. Chceme začít tam, kde špilberské cestičky ústí do Údolní ulice, tedy v malebné kavárně Podnebí. Kromě mnoha káv a výborných poledních palačinek si zde můžete objednat i několik točených a lahvových piv, ale dnes nemáme štěstí.

Pravidlo číslo dvě: Kolem osmé hodiny večerní v Brně nikdy nenajdete volná místa hned v prvním podniku, do kterého vejdete.

Nakonec se zabydlujeme v Mezzaninu. Oranžová budova hned naproti fakultě. Když zůstanete v přízemí, uvidíte příjemnou studentskou kavárnu. Scházíme dolů po schodech a dostáváme se do zakouřeného doupěte, kde nemáme problém najít stolek akorát pro nás. Přes mračna kouře na sebe skoro nevidíme, ale nevadí, alespoň sedíme. „Dej mi taky potáhnout,“ zaslechneme od vedlejšího stolu. Tak odtud se bere ten zelený odér!

„Ale nejlepší pivko byla stejně plznička Na Švábce,“ pokračuju v bilancování. Pivnice na rohu Marešovy a Údolní ulice byla naší druhou zastávkou. Prostorný, světlý a vyvětraný interiér působí jako zjevení. Škoda jen, že jsme za pětatřicet korun dostali místo poctivých piv podmíráky.  Rozhovor se kdoví proč celou dobu točil kolem opeřených stvoření. Od městských holubů, přes papoušky až po Hitchcocka. Do stavu, v němž by věta třetího opileckého stupně, kterou kdysi pronesl jeden kamarád, dávala hluboký filosofický smysl, jsme se ale nedostali. Kdyby ptáci byli lidi, mysleli by si, že lidi jsou ptáci.

Deset minut do rozjezdu. „Potom jsme šli do Richarda, že jo,“ uvažuju nahlas. Další oblíbený podnik v Údolní ulici. Čepuje se zde pivo z malého rodinného brněnského pivovaru, o kterém jsem vždy slyšel jen slova chvály. Dal jsem si jedno meruňkové a neubránil se obrovskému zklamání. Jako kdyby se do piva nalil obyčejný meruňkový sirup a naředilo se to sodovkou. Smutně dopíjím tento podivný lektvar a těším se na přesun. Na programu je Pux v Jaselské ulici.

Cestou se ještě musíme zastavit na Čáře v občerstvovacím okénku. Tahle povinná zastávka nočních hospodských procházek není vždy úplně příjemná. Zvlášť když je v půli října subjektivních deset stupňů pod nulou, na sobě máte jen lehkou jarní bundu a do toho jeden člen výpravy metá na účet podniku, do kterého se vzápětí chystáte jít, jednu nenávistnou poznámku za druhou.

Před Puxem postává asi dvacet lidí. „Už se chystají zavírat,“ oznamuje nám pobaveně jeden z nich. Jdeme dovnitř, minimálně panáka nám určitě nalijí. Nenalili. „Je mi líto, už to mám všechno rozpočítáno,“ vysvětluje nesmyslně pán za barem a tváří se nepříjemněji než nejnepříjemnější Vogon ve vesmíru. Za deset minut půlnoc. „Právě jste viděli nejhorší bar v Brně,“ směje se Pavel našemu rozčarování. On to říkal.

Pět minut do rozjezdu. „Až přijdu domů, vtipně to vystihnu na Facebooku,“ říkám ostatním. Pux sux.

Po příhodě v Puxu nás už čeká jen pivní bar U Modré růže. Od fakulty kousek dál, ale otevřeno mají do půl třetí. Šli jsme najisto. Jahodové pivo, sladší než koťátko v růžovoučkém oblečku, a česneková pivní sláma se ukázaly jako dobrá volba. Nabídka více než patnácti druhů zlatavého moku za velmi přijatelné ceny mě navíc přesvědčila, že v tomhle baru nejsem naposledy.

Dvě minuty do rozjezdu, autobusy už jsou připraveny na svých místech. Každá párty končí tady. Rozvozu chtiví studenti přibíhají ze všech směrů. Odkud asi jdou? Určitě i v jiných barech dnes bylo nedýchatelno, i v jiných hospodách rozlévali podmíráky. Někde panovalo zklamání, jinde byli lidé spokojeni. A v Puxu zavírali před půlnocí. Zvedáme se z lavičky, loučíme se a každý z nás nastupuje do svého rozjezdu. Tak zase někdy. Pořád je co objevovat.

Jakub Smutný

Další zpravodajské a publicistické texty přečtěte na www.munimedia.cz