Tři týdny v Indii, značka: levně

Zkouškové období se dá strávit různě. Zatímco většina z nás vyplní čas učením, moje kamarádka Andrea Kakulidu, studentka sociologie, podnikla se dvěma spolužáky třítýdenní cestu do Indie. Pokud máte také toulavé boty a nemůžete se rozhodnout, jestli byste v zimě raději lyžovali nebo leželi na pláži, chcete cestovat letadlem, loďkou, autobusem i rikšou a nevadí vám dvaceti šesti hodinová jízda vlakem se šedesáti spolucestujícími v jednom otevřeném prostoru, pak můžete jít v jejích šlépějích.

Chvíle pohody během plavby přírodouAndrea Kakulidu

Kdo přišel s nápadem jet do Indie?
Už v září jsme se spolužákem mluvili o tom, že bychom po zkouškách chtěli jet někam do tepla, řešit jsme to ale začali až po Vánocích. Našli jsme hodně levné letenky do Indie, tak jsme je ještě s jedním kamarádem koupili a vyrazili.
S couchsurfingem ubytování zdarma
Jak jste sháněli ubytování?
Nebylo to vůbec z mojí iniciativy. Zařizoval to spolužák, který je aktivním členem serveru couchsurfing, což je komunita lidí, kteří se navzájem hostí. Když někam potřebujete jet, tak se dohodnete s konkrétním člověkem, který vás za nějakou symbolickou výměnu kapitálu ubytuje u sebe doma.
Co si mám představit pod „symbolickou výměnou kapitálu"?
Nic jsme neplatili. S jedním člověkem, který nás ubytoval, jsme strávili nějaký čas, on nám dal tipy na cestování a ukázal nám okolí. Výměna spočívala v tom, že my jsme mu zase vyprávěli o naší zemi a pozvali ho k nám. Jinému hostiteli jsme vařili, další od nás dostal české mince a byl z toho úplně paf.
Takže ubytování u místních se obešlo bez komplikací?
Bez komplikací ne. Než jsme odjeli do Indie, měli jsme v Shrinagaru na severu země dohodnuté čtyři lidi, kteří nás mohli ubytovat. Jelikož ale zrovna nebyla turistická sezóna, na letišti se na nás okamžitě vrhli hoteliéři a taxikáři. V téhle části Indie navíc nefungují cizincům z bezpečnostních důvodů mobilní telefony. Takže jsme měli čísla na čtyři lidi, u kterých jsme se mohli ubytovat, ale žádný funkční telefon a na krku podnikavce, co nás chtěli oškubat.
Jak jste to vyřešili?
Jeden z mých souputníků je hodně zkušený cestovatel a vyzná se. Vysomroval někde mobil, zavolal a zjistil adresu. Hned se nás chytil další člověk, že nás odveze. Jak jsme zjistili, odvezl nás k sobě na hotel a snažil se nás přemluvit, abychom se tam ubytovali. Ukazoval nám pokoje, ceník, dal nám čaj a sušenky. Nemohli jsme mu říct, že už máme ubytování jinde a zadarmo, protože tam platí pravidlo, že by se cizinci neměli ubytovávat u nikoho doma, kvůli podpoře turismu. Nakonec se ale spolužákovi, vedoucímu výpravy, podařilo nás z toho dostat.
Za čím především jste do Indie jeli?
Asi hlavně za poznáním tamější přírody, ale také za poznáváním nových lidí. To byl i jeden z důvodů, proč jsme se neubytovávali v hotelech, ale u místních lidí. Vidět, jak tam lidé běžně fungují jako domácnost a jako rodina, pro nás byla ohromná zkušenost.
Jak vypadala indická domácnost?

Když budu mluvit opět o Shrinagaru, byl pro mě šok, že tam neexistuje ústřední ani žádné jiné topení. Venku bylo kolem nuly a uvnitř maximálně osm stupňů. Nevím, jestli jsou Indové proti té zimě imunní, ale chodili po bytě bosí. Všichni se oblékali do takového zvláštního volného hábitu šedohnědé barvy z hrubé látky sahající po kolena a nosili s sebou něco, čemu říkají kangri, což je proutěný košík s keramickou výplní a uvnitř je žhavé uhlí. Tím se zahřívají, jsou to taková osobní kamínka.
Ještě něco tě na jejich bydlení překvapilo?
Indové neměli v pokoji žádný nábytek. Po celém bytě byl koberec a pod ním něco měkkého, takže podlaha nebyla úplně tvrdá. U stěny byly polštáře, které sloužily jako gauč. Všude u zdí byly deky. Stolovali jsme na zemi, jako stůl sloužil ubrus na podlaze. Pro návštěvy měli hostitelé příbory, sami ale jedli rukama. Nejdříve nechali kolovat misku se studenou vodou, ve které si smočili pravou ruku, aby mohli jíst, doopravdy se ale v misce nic umýt nedalo. Na zemi jsme dokonce i spali.
To bylo na severu Indie. Tam jste byli po celou dobu?
Ne. Cestovali jsme napříč celou Indií. Zažili jsme mrazy na svahu i třicítky na pláži. Lyžovali jsme i váleli se na pláži.
Jak jste cestovali?
Dvakrát jsme letěli letadlem. Také jsme jeli autobusem, rikšou, loďkou i autem. Zážitek byla dvaceti šesti hodinová jízda vlakem. Byla jsem připravená na všechno. Na zápach, nepořádek i špínu. To všechno ve vlaku bylo, ale nakonec ne v takové míře, v jaké jsem čekala, takže jsem vlastně byla příjemně překvapená. Přes den se sedělo dole a na noc se ze zdi sklopily opěrky, které vytvořily další patra. Spalo se ve třech poschodích.
Opravdu se tam dalo spát?
Lidé tam spali. Slyšela jsem, jak chrápali. Možná jsem také na chvíli usnula, ale byla to šílená noc. Batohy jsme měli zamčené k mříži zámky na kolo. Nebylo to běžné kupé, ale velký otevřený prostor. V jednom tom „pokoji" bylo šedesát nebo sedmdesát lidí.
Vždy jste bydleli v rodinách?
Ne. Několikrát jsme přespali v hotelu, ve stanu nebo v rákosové chajdě na pláži a vůbec nejlepší bylo spát ve stanu před letištěm. Potřebovali jsme se dostat na místo, kam to kvůli mrazu nešlo po zemi, proto jsme se rozhodli pro letadlo. Dostali jsme se na letiště, které ale bylo večer zavřené. Neměli jsme kde spát, tak jsme si roztáhli stan přímo před letištěm. Z hlídacího stanoviště nás pozoroval chlapík s kulometem, který v životě neviděl stan, a byl úplně na větvi z toho, že tam kempujeme a čekáme, až ráno otevřou letiště.
Bollywood za osm korun
Je v Indii draho?
Vůbec ne. V Indii je hodně levno i pro Čechy. Byli jsme v jedné hodně nóbl restauraci a když viděli bělochy, okamžitě se o nás začali starat jako o největší smetánku. Dělali jsme si z toho legraci a řekli, že chceme to nejdražší na lístku. Nakonec jsme byli nacpaní k prasknutí a stálo nás to necelých tisíc rupií za všechny tři, což je asi čtyři sta korun. V Bombaji jsme byli v kině asi v největším sále, jaký jsem kdy viděla, a lístky stály sedmnáct rupií na osobu, takže asi osm korun.
Co to bylo za film?
Klasický Bollywood, nejdéle hraný indický film. Trval tři a půl hodiny, ale děj by se dal shrnout do tří vět. Byl v hindštině, ale nebylo složité pochopit, o co jde, a když tam byly nějaké vyhrocené situace nebo bylo něco hodně důležité, tak to řekli anglicky. Nevím proč. Nejlepší byla závěrečná bitka, ohromná akční scéna, v níž se všichni porvali a ať to byla facka, rána pěstí, holí, tyčí nebo mečem, ke všemu byl stejný zvuk.
Kolik celá cesta stála?
Se vším všudy to každého z nás přišlo na dvacet tisíc korun, včetně letenek, ubytování, jídla i výbavy, kterou jsem si kupovala přímo na cestu.
Doporučila bys cestu ostatním?
Určitě. Nejsem žádný extrémní dobrodruh, i když trochu asi jo, to je potřeba. Byla to skvělá zkušenost, zkrátka perfektní. Poznat cizí kulturu a zažít něco jiného.
Jaké tři rady bys dala těm, kdo se rozhodnou podniknout stejnou cestu?
Asi ty, kterými jsem se řídila sama. Mít dost peněz, hlídat si věci, protože jsem slyšela, že se tam dost krade, i když jsem žádnou takovou zkušenost neměla. A určitě hodně důležité je mít s sebou zkušeného cestovatele, který se postará a vyřeší složité situace. Toho jsme naštěstí měli.

Více fotografií najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk .