Proklatě divoký západ na prknech divadla Barka

Místo na koních jezdili kovbojové v nové hře na vozíčcích. O bezbariérovém divadle a integraci hendikepovaných mluvil režisér představení Limonádový Joe, Michael Vidura.

Rezisér Michael ViduraFoto: Renata Stejskalová

Brno - Přeplněné divadlo Barka aplauduje neobvyklému zpracování původní Brdečkovy verze hry Limonádový Joe. Po necelých třech hodinách strávených v atmosféře divokého západu přicházejí či přijíždějí na děkovačku všichni herci a hudebníci. Pro svůj vysoký počet se skoro ani nevejdou na podium tohoto malého, ale sympatického divadélka. Vystupující se uklánějí, děkují divákům, odcházejí a znovu jsou vyvoláváni zpět nadšeným publikem. Takto vypadal konec premiéry v podání ochotnického souboru Divadlo Járy Pokojského, v jehož řadách vystupují i herci na vozíku. Režisér tohoto seskupení Michael Vidura je jedním z nich.

Co předcházelo tomu, než se Limonádový Joe dostal na jeviště?

Minulý rok jsme zkusili kromě Cimrmana zároveň i druhou hru Mlýny od Divadla Sklep. Pokaždé máme premiéru v našem oblíbeném divadle Barka, kde nám vycházejí velmi vstříc. Joe byla další meta, kterou jsme chtěli zkusit. Dát to organizačně dohromady bylo velmi náročné. Jsme ochotnické divadlo, všichni naši herci, hudebníci věnovali přes sto hodin ze svého volného času. Na úspěchu této hry se podílelo velmi mnoho lidí a jen z obdivuhodného vypětí všech to dopadlo takhle dobře a já jsem za to moc vděčný.

Proč jste si vybral původní verzi Brdečkovy hry z roku 1944?

Nechtělo se mi hrát kopii notoricky známého filmu. Každý má bohužel Joeho spojeného s kolalokou a supercloumákem. Na internetu jsem narazil na knihu s původní verzí, kterou za protektorátu hrálo divadlo Větrník. Přečetl jsem si ji ve vaně, kam mi ji přinesl můj osobní asistent. Po prvním přečtení mi to přišlo úplně nemožné zahrát, ale postupně jsem se zamiloval do té krásné prvorepublikové češtiny. Filmová verze je plná mistrně udělané propagandy na kapitalistické zřízení. Joe je totiž jen vychytralý kapitalista, který se snaží prodat svou limonádu. Původní verze současnému divákovi nepřináší tak třeskutou srandu, ale je plná neznámých vtípků a bonmotů.

Existuje nějaký klíč k tomu, jak se rozdělují role? Mají například vozíčkáři přednost?

Nevnímáme, jestli je člověk na vozíku nebo ne. Naše divadlo nevzniklo proto, abychom prvoplánově integrovali vozíčkáře. Začali jsme hrát proto, že jsme měli rádi Cimrmana a rádi jsme bavili sebe i naše diváky. Integrace z toho vyplývá spíše jako vedlejší produkt. Důležitější je, jak dobrý je kdo herec a na jakou roli se svým temperamentem nejlépe hodí. Člověk musí hrát trochu sebe, jinak je to křeč.

Jakým způsobem je vaše divadlo financováno?

Naše divadlo je součástí aktivit sdružení Archa community. Je to malá dobrovolnická organizace, která obrací každou korunu. Naše divadelní kusy jsou docela minimalistické, tím i levné. To je velká zásluha Petry Kučerové, naší scénografky a kostymérky, která dokáže zrealizovat doslova za pár korun velmi efektní a originální nápady. Jsem hrdý na to, že si díky dobrovolnému vstupnému i něco vyděláme. Přispěli jsme i na nezbytnou koupi našeho nového auta, bez kterého by Joe sotva vznikl.

více o sdružení Archa community najdete na stránkách http://www.archa-community.cz

Ladislava Blažková