Před pětašedesáti lety skončila druhá světová válka v Evropě. Dnešek lidé slaví jako Den vítězství. Na válečné období a své příbuzné, zapojené do odboje, vzpomíná Zdeňka Čapková.
Narodila se v době první republiky do rodiny armádního důstojníka Františka Bernase. Válku prožila jako malá holka. Nyní je z ní starší příjemná dáma, její věk by jí však asi nikdo nehádal. Vybavuje si spoustu vzpomínek a ochotně začíná vyprávět i příběh svých blízkých.
„Táta před válkou působil v Praze v ruzyňských kasárnách. Jeho veliteli byli podplukovníci Balabán a Mašín, později známí odbojáři. Pak přišel devětatřicátý rok a Mnichov. Armáda se se zabráním země samozřejmě nechtěla smířit, ale tyto myšlenky začaly být brzy nepopulární a nebezpečné,“ říká pamětnice. Začal tedy vznikat odboj. Balabán Františku Bernasovi nabídl vstup do organizace Obrana národa, kam se zapojil i s bratrem Janem.
„Plnili pokyny Balabána, například procházeli pražskou kanalizaci a hledali úkryty pro zbraně pro případ povstání proti nacistům,“ upřesňuje Zdeňka Čapková. Do odboje zapojili také své manželky. „Maminka byla takzvaná spojka, jezdila na hřbitov přebírat zprávy od Mašína. Potom je převážela v kočárku se mnou, aby je tatínek mohl poslat dál,“ vypráví a usmívá se.
Brzy ale začalo zatýkání a hrozilo, že i bratři Bernasovi budou prozrazeni. Velitel Balabán jim tedy prozíravě nakázal odejít za hranice. „S tím nepočítali, oba měli malé děti, mladé manželky. Nechtěli je tady nechat bez pomoci a nezaopatřené. Přesto poslechli. Dnes už se to asi těžko chápe, ale oni byli vychováváni ve skutečném vlastenectví, takže kvůli obraně země byli schopní i takto velkých obětí,“ tvrdí Zdeňka Čapková. Velitel jim alespoň slíbil, že jejich ženy už nebude pověřovat dalšími úkoly, aby je zbytečně nevystavoval nebezpečí.
Že se jim navzdory přesvědčení neodcházelo snadno, dokládá i dochovaný Janův dopis. „Nevěděli, jestli se vrátí. Proto strýček sepsal závěť a rozloučení se svou manželkou,“ vysvětluje teď po letech jeho neteř a úryvek dokonce s velkým pohnutím přečte. Je vidět, že ji to rozrušilo, ale za chvíli už pokračuje v příběhu.
„Odcházeli přes Slovensko. Ovšem napadl sníh, museli přejít hranici na lyžích. A oni lyžovat neuměli, takže se to učili teprve den předtím,“ vzpomíná už zase s úsměvem. Na Slovensko se dostali, ale hned v Maďarsku je zatkli. „I odtud existují Jeníkovy deníky, kde popisuje, jak to tam vypadalo, co dostávali k jídlu a podobně. Byli zavření se zloději, s prostitutkami, navíc je po městě převáděli v želízkách, což pro ně bylo dost ponižující. Navíc nevěděli, jaký bude jejich další osud,“ líčí Zdeňka Čapková.
Nakonec se s pomocí maďarských a jugoslávských příbuzných přece jen dostali do Francie, bojem tam však byli zklamaní. „Bojová morálka francouzských vojáků nebyla moc dobrá,“ vysvětluje důchodkyně. Po porážce Francie se její otec přesunul do Anglie a strýc se snažil pomoci rodinám, které nechali v Protektorátu. Plán dostat je do Jugoslávie ale nevyšel.
„Zůstaly jsme tedy bez prostředků. Maminka pracovala jako švadlena a snažila se něco přivydělat, teta se starala o mne a sestřenici,“ popisuje tehdejší situaci Zdeňka Čapková. Zanedlouho ale obě ženy zatklo gestapo. „Byly zavřené v Pečkově paláci. Po letech tady se mnou maminka seděla a vzpomínala na hrozné podmínky, které tam zažily. Ženy i muži byli v jedné místnosti, odděleni jen plachtami. Místo sociálek měli jen několik kýblů, k tomu hrozný vzduch a tak dále. Bylo to velmi ponižující. Maminka přestala být Eleonora Bernasová a stala se číslem 156,“ vypráví a i teď po letech je poznat, že se jí to dotýká. Pokračuje ale ve vyprávění. „Obě se potom dostaly do Svatobořic, kde byly dále vězněny. Teta hodně trpěla hlady, proto jí máma jednou na poli ukradla cukrovou řepu. Ale chytili ji a za trest musela strávit noc v márnici,“ líčí. Dodává, že si maminky naštěstí všiml český strážný. Celou noc pak chodil pod okny a hvízdal, aby se tolik nebála.
Obě ženy nakonec pustili, ale po dobu jejich věznění zůstaly malá Zdenička se sestřenicí Mimkou bez rodičů. Ujal se jich podkoní z ruzyňských kasáren František Ladýř a zavezl je do vesnice Zalešany u Kolína ke svým příbuzným. Zdeňka Čapková o nich dodnes mluví s vděkem v hlase. „Říkala jsem jim strýc a teta, i když nebyli z rodiny. Jednou jsem zaslechla, jak říkají, že pokud bych zůstala sirotek, nechají si mě,“ vzpomíná dojatě. Dodává, že si váží i tamějších obyvatel, kteří je pomáhali skrývat a neudali je.
V té době zatím František Bernas bojoval v Anglii a jeho bratr Jan se dostal na střední východ k praporu plukovníka Klapálka. Jako velitel třetí roty bojoval i v Tobruku a později se stal velitelem školy pro záložní důstojníky. „Poté odešel do Anglie, takže se po třech letech setkali s mým tátou. Ale ne na dlouho, protože tatínek zase odcházel jako velitel dělostřeleckého oddílu do bitvy o Dunkerque,“ upřesňuje Františkova dcera.
Nakonec se dočkali pětačtyřicátého roku a s ním i konce války. Bratři Bernasové přijeli do Československa, nemohli však hned ke svým rodinám. „První setkání bylo na Vypichu, kde přijela celá armáda. Pamatuju si to dodnes. Tátu jsem naposled viděla jako tříletá a teď mi bylo osm,“ vypráví ta milá dáma a opět ji přemáhá dojetí. Pak se ale usměje a líčí, jak tehdy poprvé v životě ochutnala čokoládu od tátova řidiče Johnnyho.
„Musím říct, že jsem měla skvělého otce, mám na něj krásné vzpomínky. Celý život se snažil vynahradit potíže, které nám způsobil, když šel bránit svou zemi. Dnes už je to asi nemoderní, ale tehdy takových bylo mnoho. Nevěděli, do čeho jdou, obětovali svoje pohodlí, nechali tu rodiny. Dnes už nežijí nebo jsou staří, ale tenkrát to byli mladí kluci,“ uzavírá Zdeňka Čapková.
Marie Málková
