Marie Škarecká: Říkala jsem si, to není možné, takové vyznamenání

V říjnu rozdával prezident Klaus státní vyznamenání. Mezi oceněnými letos byla i Marie Škarecká. Účastnice protikomunistického odboje vypráví o svém osudu v době komunistického temna.

Marie Škarecká, spoluzakladatelka Konfederace politických vězňů v České republice a jedna z letošních oceněných Řádem Tomáše Garrigua Masaryka, vzpomíná na padesátá léta dvacátého století. Vypráví o době těsně po svých dvacátých narozeninách, kdy se zapojila do protikomunistického odboje a za to pak zaplatila pětiletým vězením. Marie Škarecká dnes žije v Karviné, je v důchodu, má dvě děti a dvě vnoučata. Ocenění prezidenta republiky získala za rozvoj demokracie, humanity a lidských práv.

Jak jste prožívala předávání státních vyznamenání?

Už jsem byla několikrát na Hradě a vždycky nás tam bylo přes sto, kdo jsme patřili do Kongregace politických vězňů. Kdo jsme se znali, vždycky jsme se spolu pobavili. Ale tentokrát se tam nedalo hnout. Všichni  přišli do Vladislavského sálu. Překvapilo mě, že Řádů Tomáše Garrigua Masaryka udělil Klaus letos sedm, tak moc jich ještě nikdy nedal.

Jaký to byl pocit přebírat ocenění prezidenta republiky?

Napřed mi napsal vedoucí kanceláře prezidenta Jiří Weigl, že jsem navržená na udělení řádu. A připsal poznámku, ať se o tom nezmiňuji, že to ještě musí podepsat předseda vlády. Pak mi psal ještě ředitel hradního protokolu Jindřich Forejt: „Bude vám propůjčeno vyznamenání." A já jsem si říkala, že to není možné, že by mi dali tak vysoké vyznamenání.

Co jste tenkrát provedla, že vás zavřeli?

Já jsem nic neprovedla. (směje se)

Tak jinak, co vedlo k tomu, že vás zavřeli?

Já vám to řeknu popořádku. Po arcidiecézním kole Biblických závodů v roce 1948 nás účastníky oslovil páter Šalša. Vzal si nás stranou a řekl nám, že cenzurují na farách poštu, a proto vytváří skupiny laiků, kteří budou převážet dopisy mezi arcibiskupstvím v Olomouci a moravskými farnostmi. Já jsem dostala na starost, že je budu dovážet na kyjovský děkanát. Tiskopisy se distribuovaly  na Matici cyrilometodějské. Já už jsem z Matice měla zajištěné lidi, kteří mi je taky dováželi. Naši malou skupinu vedl otec Svinka, odchovanec řádu salesiánů.

Dál se o vás píše, že jste ukrývala hledané osoby.

U nás ve Veřovicích jsme ukrývali šéfredaktora Matice cyrilometodějské, doktora Dacíka. Chtěl uprchnout za hranice. Svinka se scházel ještě se známým, jmenoval se Běral. On naoko zařizoval cestu emigrantům za hranice, jenže to byl spolupracovník Státní bezpečnosti. Takže jsem měla v obžalobě, že jsem se s nimi stýkala a že jsem je neohlásila. Ještě mi přivezli jednoho bohoslovce, který taky chtěl za hranice. Toho jsem ukrývala ve Veřovicích u mých sousedů. Po nějaké době se už ale o něj lidi začali zajímat, tak jsem ho převezla do Boržova, ale tam už byl  potom taky nápadný, tak ho převezli do Bystří.

Co bylo v plánu při přejezdu hranic?

Přes hranice jel úplně první Svinka, za ním měl jet ještě načerno vysvěcený biskup Davídek. Dacík a Davídek potom odjeli spolu za hranice k Řádu německých rytířů do Vídně. Svinka jim dal adresu, kam mají poslat pohled, abychom poznali, že jsou v pořádku. Ten pohled přišel, takže jsme byli přesvědčeni, že je vše dobré. Jenže Státní bezpečnost s nimi sehrála na hranicích divadlo a pak je odvezli na vyšetřování do sklepení jedné vily v Uherském Hradišti.

To jste ale vy netušili.

Za mnou pak Běhal přišel, že kolega Hofman by taky chtěl za hranice, a ptal se mě, kdo by ještě chtěl jít. A taky mi řekl, že Svinka je zavřený. Tehdy jsem zpozorněla a řekla jsem mu, že teď o nikom nevím. Běral už taky viděl, že mu nevěřím. To se stalo v březnu na Velký pátek a v úterý po Velikonocích mě zavřeli.

Takže vás hned přijeli zatknout?

Šla jsem vyřizovat něco z práce. Zastavilo u mě auto a chlapi se mě ptali na cestu. Vysvětlila jsem jim ji. A oni na to, jestli bych je tam doprovodila. To víte, nebyla jsem tak hloupá, abych vlezla cizím lidem do auta. Tak jsem poděkovala, ten kousek jsem došla pěšky a oni už mě čekali u hotelu Slavie a zatkli mě. Rodičům až někdo, kdo mě viděl z okna, řekl, že jsem nasedla do cizího auta.

V Uherském Hradišti byla jedna z nejtvrdších věznic. Jakým způsobem vás vyslýchali?

Byla jsem rok ve vyšetřovací vazbě. Ale v Uherském Hradišti už to nebylo tak kruté jako dřív, kdy tam byly tak hrozné poměry. Tehdy už se soudce nemohl dívat, jak v Hradišti vodí před soud zmrzačené lidi. Z Prahy přišla kontrola a oni jim to zatrhli. Takže já jsem sice neměla lážo plážo výslech, psychicky to bylo kruté, ale nebylo to až tak hrozné. Napřed jsem neměla vůbec nic, ani kartáček na zuby nebo pyžamo. Až po výslechu jsem dostala tužku a papír, abych mohla napsat domů. Psala jsem, aby mi poslali pyžamo a nějaké oblečení. Potom přišlo nařízení, po kterém rušili postele i civil. Dostali jsme erární oblečení, to civilní jsme museli odevzdat a donesli nám ho až k soudu. Soud trval tři dny. Zavřeli mě 21. března a přesně 21. března za rok mě odsoudili na sedm let.

Výslýchali vás tedy ve slušné atmosféře a v klidu?

Oni už všechno věděli. Jednak jsem se stýkala s tím Běhalem, jednak už tam měli pozatýkané naše lidi. Vyšetřovatel přišel s protokolem od Svinky, spis měl osmdesát stránek. Nevím, jak to z něj všechno dostali. Oni mě sice postrašili, že když nebudu chtít vypovídat nebo si nebudu moci vzpomenout, že na to mají své metody. Já jsem měla strach, to je jasné. Taky jsem přemýšlela, co můžu říct, co nemůžu říct. A když jsem si nemohla vzpomenout, vyšetřovatel  nalistoval v protokolu a všechno mi řekl. Trápil mě tam celé tři neděle. Kromě víkendů tam každý den přišel, napsal si pár stránek. Já jsem byla psychicky dost na dně, protože jsem byla pořád v jednom prádle.

Jak probíhal soud?

Soudil mě brněnský senát. Byl to veřejný proces. Už z dob Marie Terezie jsou v Uherském Hradišti kasárna a oni tam u nich postavili objekt, který nazvali Justiční palác, tam se konaly soudy. Měli jsme být exemplární příklad zrádců, ale nikoho z nás nepopravili.

Byl mezi vyšetřovateli nebo hlídači někdo, kdo se k vám vězňům choval lidsky nebo dokonce přátelsky?

Ženy, které mě a ostatní spoluvězenkyně hlídaly, byly obyčejné holky z vesnice. Vydělaly si tam peníze a nic nemusely dělat. Jedna z nich dala mému muži adresu do kriminálu a řekla, že mi jeho dopis předá, protože jinak všechny dopisy procházely cenzurou. Za to ji vyhodili ze zaměstnání. Ony nebyly zlé. Taky jsme neměly noviny, ale bachařka Horníčková nám vždycky řekla, co se děje. Jednou zavřeli vraha. Tehdy za mnou jedna bachařka přišla a řekla: „Pojďte mu dát oběd, já se ho bojím.“ (směje se)

Na co dalšího v souvislosti s kriminálem vzpomínáte?

I v kriminále člověk žil tak, aby přežil. V Hradišti byl hlad, bezesporu. Ráno jsme dostaly dva krajíčky chleba a jeden jsme si museli nechat na večer. Jednou nám ze zahrady dali přebírat cibulku, neodolaly jsme a chleba jsme si snědly s tou cibulkou. Večer jsme za to dostaly nakládaná rajčata. Měly jsme hlad, ale nedalo se to jíst. Ale přes to všechno jsme si každá kousek toho chleba odřekly a udělaly jsme si z něj šachy. V místnosti pro úklid byla kamna a nahoře mříž. My jsme měly figurky pověšené na nitích na té mříži. Bachařky to věděly, ale nechaly nám to tak. Taky jsme pěstovaly humor. Říkaly jsme tomu šibhum, jako šibeniční humor.

Pokračovala jste po propuštění v protistátní činnosti?

Potom ne, potom jsem se bála. Přestěhovala jsem se do Karviné, protože manžel tady dělal pediatra. Šel sem za trest, protože byl kvůli mně pro komunisty nepohodlný.

Uvažovala jste někdy o tom, že emigrujete?

Ne, už ne. Co bych tak dělala? Já buňky na řeči nemám, to na mě není.

Myslíte si, že jsou teď komunisti jiní, než bývali?

Myslím, že už nejsou stejní, jak bývali tehdy. Teď už jim jde jen o koryta, o nic jiného. A lidi jim na to skáčou. Všichni slibují, že nebudou tak krást jak ti, co jsou u moci. Vždyť ale kradou všichni, ten komunismus je ještě v nás. Tehdy se říkalo, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.

Jana Tomalová

Na webu deníku Stisk naleznete i další publicistické rozhovory se zajímavými lidmi.