Pro Korejce budete vždy ‚Evropan', říká český stážista v Soulu

Sladká sůl, přeplněné metro a všudypřítomná byrokracie. S tím vším se musí denně potýkat student koreanistiky René Kadlec. Ten se v současnosti účastní studijního pobytu v Jižní Koreji.

Brno - Život na Korejském poloostrově si může na více než půl roku vyzkoušet jednadvacetiletý student koreanistiky René Kadlec. Díky výběrové jazykové stáži tráví jarní semestr na univerzitě Sungkyunkwan v Soulu. Mladému koreanistovi se nejvíce stýská po chlebu se solí a volnosti, kterou si užívají jeho vrstevníci v Česku. Na Korejcích obdivuje jejich smysl pro plánování.

Jak se českému studentovi žije v Jižní Koreji?

Musím přiznat, že vzhledem k českým poměrům je v Koreji draho. Oblečení a jiné spotřební zboží lze koupit levně, nesmírně drahé jsou ale potraviny. Připlatíte si za ovoce, pečivo i sladkosti. Například za cenu čtyř banánů v Koreji bych si v Česku mohl koupit rovnou tři trsy. Zahraniční studenti obecně nemají problém najít si korejské známé. Mnoho mladých Korejců se rádo chopí každé příležitosti procvičit si angličtinu.

V Soulu studujete téměř tři měsíce. Na co jste si ve škole nemohl zvyknout?

Dlouho jsem se přizpůsoboval korejskému vzdělávacímu systému. Učitelé se snaží vměstnat velké množství učiva do krátkého období. Studenti tady nemají téměř žádný volný čas.

V čem se liší vysokoškolské studium v Česku od toho v Jižní Koreji?

Největší rozdíly jsou v kvalitě služeb. Nikde v Praze jsem neviděl tak kvalitní vybavení kolejí. Bydlím na dvoulůžkovém pokoji, ve kterém mám k dispozici lednici, pračku, sušičku, koupelnu, vyhřívanou podlahu a klimatizaci. V přízemí budovy kolejí je prostorná moderní kuchyň. Překvapilo mě ale, jak striktně Korejci zakazují, aby chlapci bydleli s dívkami. V Česku je běžné, že lidé opačného pohlaví sdílejí pokoj. Tady jsou ale kolejní budovy rozdělené na pánské a dámské. Chlapci nesmějí navštěvovat dívky a naopak. Vedoucí koleje za každý prohřešek uděluje trestné body. Za přestupek proti kolejnímu řádu považují dokonce i to, když se někdo nezúčastní požárního cvičení.

Mohl byste popsat Váš běžný školní den?

Výuka začíná v devět hodin ráno. Dopoledne obvykle chodím na lekce korejské gramatiky a konverzace. Po pauze na oběd následuje odpolední výuka slovní zásoby, písma, poslechu a dalších předmětů. V pondělky, kdy máme dlouhé odpolední vyučování, se zpátky na kolej dostanu až v šest večer. Když je výuka kratší, vracím se okolo čtvrté.

Korejci znají Prahu, Českou republiku ne

Jací jsou podle Vás Korejci v každodenním životě?

Korejcům je vlastní velký smysl pro plánování, který mi je velmi sympatický. Lidé si vytvářejí studijní a pracovní rozvrhy, rodinné plány, dokonce si vedou podrobné statistiky příjmů a výdajů. V běžném životě jsou opravdu milí a slušní. I když na každém rohu vidíte upozornění, abyste si dávali pozor na kapsáře, nekrade se tady. Člověk si v metru může v klidu odložit osobní věci na polici nad hlavou a prospat se cestou do školy.

Navzdory laskavosti místních ale budete v Koreji vždy hostem. I kdybyste korejsky hovořili jako rodilý mluvčí, budete pořád „Evropan“. Lidé se k vám budou chovat hezky a s úctou, nikdy vás ale nepřijmou mezi sebe jako „Korejce“.

Znají obyvatelé Jižní Koreje Českou republiku?

Česko jako takové neznají, pouze Prahu. Lidé si tu většinou myslí, že jsem z Ruska. Někdy mě automaticky považují za Američana.

Čím se Korejci liší od Čechů?

V korejské společnosti je všudypřítomný tlak na mladé lidi, který v Česku nenajdeme. Korejci jsou velmi ambiciózní a za základ úspěšného života považují studium. Platí nepsaná povinnost založit rodinu před třicítkou. Pokud je vám v Koreji třicet let a ještě nemáte životního partnera, lidé vás začnou litovat a automaticky předpokládají, že s vámi něco není v pořádku. Kolem hledání partnerů se vytvořila celá kultura. Existují kurzy, kde se buď seznamujete nezávazně, nebo se setkáte přímo s člověkem, s nímž se domluvíte na svatbě.

V Česku se lidé snaží vyhýbat doktorům, Korejci je naopak zbožňují. Do nemocnice utíkají s každým sebemenším problémem. Jsou velmi hrdí na svůj zdravotnický systém. Jednou se mi udělalo zle a nebyl jsem ve škole. Když jsem se následující den omlouval vyučující, nemohla pochopit, proč jsem si nezašel k lékaři. Kladla mi na srdce, abych nemocnici navštívil ještě dodatečně, i když jsem se už cítil dobře.

Vadí Vám něco na tamních lidech?

Jedinou věcí, která je mi nepříjemná, jsou jejich neustálé pohledy. Jakmile máte o trochu světlejší vlasy nebo oči, všichni po vás zvědavě pokukují. Mám dlouhé hnědé vlasy a mí korejští kamarádi na ně často chtějí sahat, aby si vyzkoušeli, jestli se od jejich vlasů liší i na dotek.

O asiatech se říká, že bývají odměření. Jaký postoj mají Korejci k dotekům?

Starší generace se při setkání omezí na pokývnutí hlavou, v byznysu je běžné podávat si ruku. Důležitý je hlavně vztah mezi konkrétními lidmi. Je normální, že se kamarádi drží za ruce, objímají se nebo jdou s rukou položenou na rameni toho druhého. Bez ohledu na to, jestli spolu kamarádí chlapec s dívkou, dvě dívky nebo dva chlapci.

V asijském metru osobní prostor prakticky neexistuje. Ve špičce se na sebe všichni neustále tlačí. Jen v Soulu žije stejný počet obyvatel jako v celé České republice. Soukromí je proto něco, o čem Korejci mohou pouze snít.

I sůl má sladkou příchuť

Chutná Vám korejské jídlo?

Se zdejší kuchyní nemám žádný problém. Základem je většinou kuřecí nebo vepřové maso. Korejci znají v jídle dva extrémy - ostré a sladké. Pokrmy se skoro vůbec nesolí, dokonce i pečivo tu mají pouze sladké. Pokud si přece jen chcete jídlo přisolit, i samotná sůl má v Koreji nasládlou příchuť. Toho si ale většinou nevšimnete, protože vám chuťové buňky vypálí pasta z červených papriček.

Korejci jídla servírují v malých mističkách. Čech zvyklý na řízek s bramborovou kaší se tudíž nemá do čeho pořádně zakousnout. Líbí se mi ale, že se tu lidé o jídlo dělí. V restauraci je uprostřed stolu vařič s opékajícím se masem a zeleninou. Okolo leží spousta drobných mističek s různými přílohami, přičemž všichni lidé sedící u stolu jedí všechno. V Česku má každý svou porci na talíři, a to ho omezuje na určitý prostor. Sdílení jídla s ostatními mnohem více podněcuje konverzaci.

Co je v cizí zemi nejobtížnější?

Nejtěžší je jazyková bariéra. Nedovedu si představit, jak v Koreji mohou žít studenti, kteří korejsky nedokážou ani pozdravit. Jejich jazyk studuji rok a půl, což mi mnohé ulehčilo. I přesto je ale každodenní komunikace namáhavá.

Je možné domluvit se s obyvateli anglicky?

Ano, ale pouze s mladými. U starších lidí je to s angličtinou hodně špatné. Proto se také neradi dávají do řeči s cizinci. Když jim ale ukážete, že umíte korejsky, opadne z nich stres a rádi si s vámi popovídají.

S čím jste se musel potýkat na korejských úřadech?

Ze všeho nejhorší je všudypřítomná byrokracie. Když jsem si zakládal účet v bance, musel jsem zdlouhavě vysvětlovat, k čemu účet potřebuji. Odpovídal jsem na otázky, jestli jsem někým nabádán k založení korejského konta, komu by můj bankovní účet mohl pomoci v nelegální činnosti a podobně. Podepsal jsem štos dokumentů, několikrát jsem musel ověřovat, že je mé telefonní číslo skutečně mé. Veškeré rozhovory s úřednicí jsem samozřejmě musel vést v korejštině.

Co byste doporučil studentům, kteří se na podobný výjezd teprve chystají?

Je důležité připravit se na vyšší výdaje. Na druhou stranu je ale možné se z Koreje za nízké letové ceny dostat do jiných asijských zemí jako například do Japonska nebo Číny. Každý zahraniční pobyt je nenahraditelnou zkušeností. Soul se svým fungováním neliší od jiných velkoměst, život v Koreji má ale svá specifika.

Po čem se Vám zatím nejvíce stýská?

Chybí mi volnost, kterou si užívají mí vrstevníci v Česku. Co se týče jídla, stýská se mi po obyčejném krajíci chleba s máslem a solí, protože tohle v Koreji prostě není k dostání.

René Kadlec navštěvuje druhý ročník bakalářského studia Karlovy univerzity, obor koreanistika. Pochází z Orlové na Karvinsku a o cizí jazyky se zajímá již několik let. V budoucnu by chtěl pracovat jako předkladatel.

Autor: Jana Sosnová