Pozice dvou hlavních vládních stran jsou velmi odlišné. Zjednodušeně se dá říci, že cokoliv ANO udělá, to mu prospěje, zatímco každý krok ČSSD je jen dalším hřebíčkem do vlastní rakve. Dvojí metr českých voličů je jasně patrný.
Každá strana se vždy nachází v jiné pozici, což způsobuje různou volbu kroků, které vyvolávají rozličné reakce. Zde je však situace vypjatější. Zaprvé jde o souboj tradiční historické strany a nového hnutí s malým ideologickým ukotvením. Zadruhé si představte, že jste v roli ČSSD, kdy jste do vlády vstoupili jako vítěz voleb, ale váš menší koaliční partner vás postupně pohlcuje.
Znechucení kariérními politiky je proces, který tu byl do jisté míry vždy, v posledních letech však nabírá na intenzitě. Zajímavé je, že i miliardář má mnohem lepší šanci přesvědčit populaci, že je „jedním z lidu“, než zavedený politik. Aféry politiků, jako jsou úplatky a klientelismus, si dokáže bez problému představit i člověk se středním nebo nižším příjmem. Mnohdy má s nimi dokonce vlastní zkušenost, ať už jako jejich tvůrce nebo oběť. Kauzy a aféry miliardářů jsou oproti tomu zcela nepochopitelné, vzdálené a neztotožnitelné.
V české stranické politice dlouho chyběla figurka alfa samce. Tuto funkci dříve zastávali Topolánek s Paroubkem, kteří lidu poskytli rozhodně alespoň hry, pokud ne chléb. V jejich funkcích je vystřídali Nečas a Sobotka, jejich necharismatické výstupy však pouze prohlubovaly dlouhodobou frustraci politikou. V tomto směru se hnutí ANO v době svého vzniku jevilo jako čerstvý svěží vánek. Čistý štít a viditelný lídr, kterého je slyšet. To jsou dva prvky, které si ANO udrželo a na které si dodnes střeží monopol, což mu poskytuje zřetelnou výhodu. Jediný stranický lídr, který je srovnatelně výrazný, je v současnosti Miroslav Kalousek. Jeho strana se však nachází ve zcela jiné situaci a navíc jde v jeho případě spíše o negativní konotaci.
Čapí hnízdo, zneužívání dotací, korunové dluhopisy, skupování médií, důkazy svědčící o spolupráci s STB? Nic než nepříjemnost. Dokonce i udavačský web EET, který zezačátku vzbudil pobouření, se nakonec ukázal jako prospěšný, když Andrej Babiš uvedl, že o něm nevěděl. A následně jej zrušil. Tím celá aféra skončila. Žádná kauza nikdy nevisela ve vzduchu dost dlouho, abychom se jí vůbec stačili nadýchat, a z dlouhodobého hlediska ANO spíše prospěla. V utváření názorů a postojů populace totiž nejde často ani tak o to, nakolik je kritika oprávněná, ale spíše o to, kdo ji vytváří. Mezi nejviditelnější kritiky Andreje Babiše patří TOP 09 a ODS. V praxi jsem se často setkal s tím, že pokud něco prohlásí tito aktéři bývalého establishmentu, obrovské množství lidí to automaticky prohlásí za lež. Nemají sebemenší snahu o analýzu situace. Na tu totiž nemají čas, chuť a často ani potřebné znalosti.
Podívejme se oproti tomu na poslední kroky a přešlapy ČSSD. Reorganizace policie. Odvolání ministrů. Stamilionové dluhy strany. Návrh možné koalice s komunisty. Progresivní zdanění. Poprava zákona o registru smluv. Návrh koalice s komunisty pobouřil jak voliče sociální demokracie, tak ostatních stran. Vlastní voliče tím odpudili a nové nezískali. Ti, kterým by takové spojenectví nevadilo, už komunisty buď volí, nebo sahají po jiných extrémních možnostech. Návrh progresivního zdanění nemobilizoval dělnickou třídu, jak bylo plánováno. Místo toho vzbudil otázku, proč vlastně nejsme bohatší všichni. A jako poražená opět vyšla sociální demokracie. Nepomohl ani pokus o vymanění se ze submisivní pozice a přitvrzení rétoriky. Premiérovo použití slova "ojebává" v souvislosti s ministrem financí Babišem sklidilo jen blahosklonný výsměch. Ve stejné době probíhající Babišova kauza "sorry jako" naopak mnohé voliče pobavila a dodnes lze zaslechnout, jak to lidé používají v běžné konverzaci a smějí se tomu.
Je však zajímavé, že žádná aktuální aféra vlastně nikdy nezanechá opravdovou stopu, případně pouze povrchovou. Bytová aféra, která srazila vaz Stanislavu Grossovi, a kauza odposlechů, která se táhne s Petrem Nečasem dodnes, by dnes pravděpodobně vzbudila mnohem menší zájem a důsledky. Zdeněk Škromach může pobízet letargické davy k zapálení ohňů, ale ty, jak se zdá, ve vyhaslém ohništi naší země jen tak nevzplanou. Jsme natolik znuděni politikou a kauzami okolo ní, že když nás někdo kopne, tak místo opětování úderu jednoduše o krok ustoupíme a trpělivě čekáme, až útočníkovi noha sama uhnije. Proč vlastně taky ne. Je to tak pohodlnější, že?
Vládnoucí politické strany mívají z pravidla v následujících volbách nižší výsledky než předtím a opozice naopak spíše posiluje. ANO se však podařilo vybudovat si unikátní pozici. Navzdory tomu, že je součástí vlády, stále je vnímáno jako opozice. Opozice proti establishmentu, tradičním politickým stranám a zkorumpovaným politikům. Profituje tak z vládních i opozičních výhod. Profituje i z výhody výrazného lídra. Všechny úspěchy, ať už opravdové či domnělé, zlepšují profil ANO a všechny neúspěchy podlamují Sobotkovu pozici předsedy vlády a způsobují, že ve své pozici vypadá slabší a slabší. ANO si ve svém koaličním partnerovi jednoduše našlo oranžový hromosvod a deštník v jednom, který si stačí držet blízko u těla.
Tento hromosvod však nebude fungovat věčně a Babišovo hnutí potom může velmi snadno čelit situaci, ve které se stává hromosvodem někoho jiného. Berlusconiho Forza Italia, která se v mnohém podobá ANO, dokázala ze situace také žít jen omezenou dobu a v posledních letech výrazně oslabuje. Unikátní pozice splynutí výhod vlády a opozice, kterou v současnosti Babiš drží, je silná a výhodná, ale z dlouhodobého hlediska neudržitelná. Po přímém vzletu bude následovat pozvolný pád. Své nejsilnější období má však ANO ještě před sebou. A ČSSD za sebou.
