Jak je možné, že celá řada studentů je schopna pracovat a zároveň studovat dvě vysoké školy současně? Mezitím ještě tito občasní návštěvníci přednáškových místností mají bohatý sociální život a viděli poslední díly House of Cards.
Výstupem ze souběžného studia dvou vysokých škol je nejen pár zarámovaných diplomů na zdi, plácání po zádech a všeobecné uznání společnosti, ale i nulová schopnost využít získané znalosti v praktickém životě. Čím to je? Viním systém, jehož jsem součástí. Viním systém, který zneužívám. Studuji dvě vysoké školy.
Honba za tituly. I tak by se dal popsat trend poslední dekády vysokého školství. Současný student nemá potřebu porozumět problematice a z vlastní zkušenosti vím, že se to po něm většinou ani nevyžaduje. Místo toho den před zkouškou otevírá výpisky z literatury a spěchá studiem, aby si mohl co nejdříve psát před jménem ono řadové Bc. a v lepším případě honosnější Mgr. Ideální je samozřejmě obojí zkombinovat a jeden titul vložit i za jméno.
Vše začalo velmi nenápadně. „Běž zkusit dvě školy,“ nabádali známí. „Vybereš si tu zajímavější a druhou necháš plavat,“ radili. Nyní jsem ve čtvrtém semestru a moment, kdy bych si řekl, že studium je natolik vyčerpávající, abych zvolil jednu ze dvou možností, se nedostavil. Přesto stále zbývá nemálo času na přátele, zábavu a práci. Nejdřív jsem si myslel, že patřím v tomto ohledu mezi výjimečné. Ale jak semestry plynou, zjišťuji, že je nás mnoho. Mnoho těch, kteří se nemohli rozhodnout a zjistili, že vlastně volit nemusí. Mnoho těch, kteří objevili díru na vzdělávacím trhu a využili jí.
Mne tedy napadá. Není úkolem systému vysoké školy, aby dostal ze studenta maximum a naučil ho v poměrně šibeniční lhůtě tří nebo pěti let vše, co k oboru patří? Je pak lepší zaměstnanec magistr et magistr, který proplul studiem díky kvalitně zpracovaným zkušebním okruhům od starších spolužáků, nebo bakalář, co výpisky obcházel obloukem, povinnou literaturu četl a vstřebal látku natolik, že byl schopen smysluplné diskuze?
Dá se pochopit, že univerzita se snaží dát prostor seberealizaci studentů i mimo vysokou školu, a samozřejmě není v ničím zájmu je držet v budově školy od pondělí do pátku, a navíc o víkendech v knihovně. Ale navolit si v informačním systému předměty s celkovou hodnotou kolem pětašedesáti kreditů a v úterý vpodvečer vesele odhodit brašnu do kouta, protože můj studijní týden skončil, to mi připadá jako druhý extrém. A to v kontextu českých škol patří ta brněnská, pojmenovaná po prvním československém prezidentu, k těm časově náročnějším.
Máme ale i přednosti, my, kteří přebíháme mezi fakultami v rekordních časech. Jsme schopni se velmi rychle přizpůsobit novému prostředí a působit dojmem, že tématům výuky rozumíme a v lavicích, které na omezenou dobu znamenají svět, nejsme náhodou. Jsme ti, kteří jsou s to zvládnout stres dvojnásobku zkoušek v pověstných obdobích po Vánocích a před letními prázdninami. Jsme ti, co si to umí zařídit.
A já nevím, jestli závidím budoucímu zaměstnavateli, který nám skočí na vějičku dvou titulů. Možná z nás právě ty vlastnosti a přesvědčení, které nám umožňují zvládat dvě školy a mít i vlastní život, udělají zaměstnance měsíce. A možná budeme Mgr. et Mgr. nezaměstnaní. Jedno však vím určitě. Umíme se pohybovat v systému a není radno nás brát na lehkou váhu. Protože to budeme právě my, kdo bude vám, studentům s jednou školou a skvělými znalostmi využitelnými v praxi, konkurovat u pohovorů. Mrzí mne, že díky současnému systému společenských hodnot budeme mít v očích ředitelů firem jeden titul náskok. Aby tu pak nebylo přetitulováno.
ADAM KOŠIR
