Reportérka internetového deníku Stisk si v rámci Týdne výtvarné kultury na vlastní kůži vyzkoušela, jak se tvoří světelné pouliční umění. Vydařil se experiment, nebo vznikla beztvará hmota světla?
Brno – Je po půl sedmé večer a já postávám v městském parku, snažíc se pomocí svítilny svého telefonu krouživými pohyby co možná nejrychleji vykreslit do tmy před sebou divoké „o“. Ne, nejsem blázen, ani se tímto prapodivným způsobem nesnažím volat o pomoc, a dokonce tu ani nejsem sama. Právě naopak. Všude dokola se sdružují hloučky mladých lidí, kteří stejně jako já zběsile mávají svými mobilními baterkami. Už to není „o“, ale třeba „ká“, „u“ nebo „en“. A co na první pohled vypadá jako bezduché máchání rukou, jsou ve skutečnosti další a další písmena. Dnes začíná Týden výtvarné kultury a my tvoříme skupinové světelné grafitti. Jdeme Se světlem ven!
Sprejařina už je pasé. Pokud navíc stejně jako já nejste žádnými umělci, zdmi potřísněnými čímsi barevným nikoho neohromíte. V touze nezanechat za sebou nelichotivou stopu přichází na pomoc světlo a dlouhá expozice fotoaparátu. Ovšem nenechte se zmýlit. Světelné grafitti není žádnou novinkou. Se světelnými efekty už více než deset let pracuje velšský fotograf Michael Bosanko. „Užívám lamp jako malíř užívá svých štětců,“ říká o své tvorbě Bosanko. Pokud je vám ovšem umělecká komunita cizí, bude pro vás akce na pomezí street artu a experimentální poezie velkou neznámou.
Úkol zní jasně. Rozdělit se do skupin. Každá skupina představuje konkrétní slovo poskládané z tolika znaků, kolik je ve skupině lidí. Každý tak bude jakýmkoli zdrojem světla tvořit jedno z písmen. „A protože vás fotíme, nezapomeňte, že musíte psát zrcadlově,“ spiklenecky mrkne na všechny zúčastněné organizátor workshopu Jan Charvát, vytahujíc stoh papírů s nápovědou. Skupinu nemám a jakožto odvěký odpůrce jakýchkoli seznamovacích akcí a adaptivních kurzů všeho druhu, kde předstíráte, že vás baví hrát hloupé hry s lidmi, které jste v životě neviděli, začínám panikařit. „Čau, já jsem Dalibor,“ ozve se mi za levým ramenem. Taky nemá skupinu. A já, nemusíc hledat sparing partnera, protože sparing partner našel mě, vděčně Daliborovi stisknu ruku. Zanedlouho se k nám přidávají dvě slečny. Skupina je kompletní. Můžeme začít vymýšlet slovo. „Pivo!“ vykřiknu nadšeně s postranním úmyslem nekomplikovat si život a zvolit co nejméně zrcadlově otočených písmen. Ostatní očividně smýšlí stejně a můj návrh se za hlasitého smíchu setkává s úspěchem.
V následující chvíli už s ledkami v ruce tváří v tvář nachystaným zrcadlovkám přešlapujeme a čekáme, co se bude dít. Pózovat a usmívat se! Spouští se můj reflex vyvolaný přítomností objektivů, aniž bych zaznamenala, že večer už značně pokročil. Rozumějte, nebýt baterek jsem svým spoluvýtvarníkům jen stěží viděla do tváře. „Můžeme začít! Sviťte směrem do fotoaparátů! Tři…dva…jedna. Á… Máme pivo a kaktus!“ zavýskne Charvát a pochválí nás za dobrou práci. Deset sekund mávání s mobilem, div mi nevypadl, se vyplatilo! A opravdu. Na pozadí jinak černé fotografie se objevují zářivé světelné obrazce písmen, jež dohromady tvoří slova. Vzrušeně se tlačíme jeden na druhého, abychom si snímek mohli prohlédnout. A znova a znova.
Zázrak? Ne tak docela. „Světelné grafitti funguje čistě na principu fotoaparátu, uvnitř kterého se skrývá světlocitná destička. Jakmile fotíte, závěrka fotoaparátu se otevře. Destička je pak osvěcována. Zatímco ve dne se otevírá jen na krátký okamžik například pět setin sekundy, v noci můžeme dobu závěrky nastavit třeba na dvacet vteřin. Po celou dobu tak na destičku dopadá světlo. Ve tmě však příliš světla neodrážíme. Mobilní led dioda oproti tomu září řádově víc a po dobu dvaceti sekund tak vypaluje do fotoaparátu světelnou stopu,“ vysvětluje Charvát momentální zdroj našeho štěstí. Světelné grafitti si můžete zkusit také doma. Postačí vám jakákoli zrcadlovka nebo kompaktní fotoaparát, který si nastavíte na manuální režim. „A nezapomeňte stativ, ať se vám to nekýve,“ volá za námi Charvát, když se plni dojmů ze světelné show pomalu ale jistě rozcházíme do tmy.
Tereza Hálová
