Reportérka Stisku se na vlastní kůži zúčastnila exkurze pořádané u příležitosti konference Výkvěty, kterou zorganizovala katedra environmentálních studií. Účastníci navštívili jeskyně Moravského krasu a Kaprálův mlýn.
Padá déšť a venku je asi tak osm stupňů. Klepu se kosou a postávám před bankou na České, kde máme sraz s ostatními účastníky výletu. Všichni jsme nabalení jak na Sibiř a na zádech máme batůžky. Musíme působit přinejmenším zajímavě, chystáme se totiž na návštěvu Moravského krasu. Oběd máme navíc zajištěný v Kaprálově mlýně a přitom nemusíme nic platit. Kdo by tohle odmítl?
Vyrážíme autobusem ze Staré osady, kde se k nám připojil i můj milý. Vystupujeme na Ochoze u Brna a na zastávce už nás čeká sympatický průvodce Tomáš. Silně prší a je příšerná zima, ale shodujeme se, že to zvládneme. Přidává se k nám ještě jeden pár ve středních letech. Naše výletní skupina je tedy kompletní a dáváme se do svižného vycházkového tempa. Nejprve míjíme pěšinu, kolem které se dostáváme do lesa. Déšť neustává. „Dneska máme takové krásné pralesní počasí,“ vtipkuje náš průvodce.
Dorážíme k našemu prvnímu cíli. Je to menší jeskyně, která má několik možností přístupu. Buď se můžete doslova svézt po zadku – jelikož vstup je seshora, a navíc dost zabahněný, takže vám to bude pěkně klouzat – nebo si to obejít a jít méně náročným vstupem. Jelikož mi je opravdu zima, srabácky si vybírám tu jednodušší cestu. Vevnitř na nás čeká překvapení v podobě pána, který si tam rozdělal oheň. „Víte, že se v chráněné krajinné oblasti nesmí rozdělávat oheň?“ ptá se jej náš průvodce Tomáš. „Mně je to jedno, ale až sem přijdou správci, tak z toho budete mít průšvih,“ dodává. Pán vypadá, že ho to příliš netrápí a ptá se, zda nemáme nějaké noviny. Podávám mu posmrkaný kapesník. Prý lepší než nic.
Pokračujeme dál k jeskyni Netopýrka, před níž leží dva jeskynní overaly. „Tak co, troufá si někdo plazit se jeskyní? Trvalo by nám to ale celkem dlouho a nejsou úplně vhodné podmínky,“ říká Tomáš a hledí se na rozbahněnou zem u vstupu. Nervózně po sobě s ostatními koukáme. Je evidentní, že se nikomu nechce. Jedna výletnice se přiznává, že je v devátém měsíci, takže raději po břiše nepoleze. „Proboha kde?“ říkám si v duchu, jelikož paní vypadá štíhlejší než já, zároveň ji však obdivuji. „Dobře, tak půjdeme bez overalů jen do té přístupnější části jeskyně,“ rozhoduje náš průvodce.
Batohy si necháváme venku. Je trochu ostuda, že skoro nikdo nemá baterku. Zapínáme si tedy všichni svítilnu na našich chytrých telefonech. Jdeme po jednom, protože jeskyně je dost úzká, nic pro klaustrofobiky. Sem tam zakopávám nebo se škrábu po obřích kamenech, což se s mobilem v ruce dělá docela špatně. Přicházíme do prostřední části jeskyně, kde se dá jakžtakž stát. Tomáš říká, ať všichni zhasneme mobily. V tu ránu se ocitáme dočista v temnotě. „Jeskyňáři to takhle měli v padesátých letech běžné, když jim při zkoumání jeskyně zhasla svítilna. Museli pak jít ven v podstatě poslepu,“ povídá Tomáš. Při té představě mi běhá mráz po zádech. Bohatě mi stačila minuta v úplné tmě.
Venku se do sebe snažím rychle nasoukat svačinu a hned pokračujeme dál. Pořád vytrvale prší. Vlasy se mi slepují do spletenců, které mi neustále padají do obličeje. Jsem promočená durch. „Teď půjdeme tady přes ten svah. Upozorňuju, že je to vápenec, a tak to může trošku klouzat,“ vysvětluje Tomáš. Jasně, prý trošku... Přestože mám terénní boty a snažím se jít bokem, klouže mi to docela dost. Naštěstí mi můj milý podává záchranou ruku a pomáhá mi. Konečně jsme ten strmý kopec překonali a pokračujeme dál. Na plánu máme ještě jednu jeskyni a pak už snad oběd.
V břiše mi trochu kručí, ale dostáváme se k další jeskyni. Tomáš nám povídá o místních vztazích. Někteří jeskyňáři si nemohou přijít na jméno, jelikož se neshodli, zda je jeskyně přítoková či odtoková. Nemám ponětí, o čem to mluví. Sám Tomáš dodává, že je to trochu jako věštit z koule, když se snažíte přijít například na to, jak vznikl komín v nějaké jeskyni.
Pekárna – bohužel se jedná o jeskyni, a ne skutečnou pekárnu – je mnohem lépe přístupná než ostatní jeskyně. Nachází se na téměř rovném povrchu a je poměrně rozlehlá. Na jejich stěnách jsou jeskynní malby. Ale takové, které zde nakreslila nejspíše opilá omladina či umělci. Jdeme se podívat s přítelem dozadu. Dostáváme se do slepé uličky. Svítíme si mobilem, přičemž si všímáme čehosi malého, co visí ze stropu. Náš odhad je, že jde o netopýra, který má ještě zimní spánek. Po předchozích doporučeních, odkláníme raději baterky našich mobilů a necháváme ho spát. Lidé prý často navštěvují jeskyně během zimního spánku netopýrů, ty to ale většinou probere. Vylétnou tedy z jeskyně, načež zjistí, že mohli ještě spát, ale už jim nevystačí tukové zásoby, a tak při pokusu o opětovnou hibernaci zahynou.
Dostáváme se z jeskyně ven, ještě stále prší. Oblečení mám zabahněné a kompletně promočené, včetně čepice a rukavic. Ruce mi mrznou, ale snažím se být statečná. Oběd již bude brzy, a tak se dávám znovu do kroku. Konečně před sebou vidíme Kaprálův mlýn. Vděčně se ženeme dovnitř a jsme rádi, že jsme dnešek i přes nepřízeň počasí tak zvládli. Samozřejmě po chvilce pršet přestalo.
Autor: Marie Mrázová
