Tematický festival Astrovíkend nalákal řadu příznivců esoteriky, tajemna a zdraví. Na vlastní kůži si rituál očištění a přednášku o vnímání aury vyzkoušela reportérka Stisku.
Brno – Procházím Lužáneckým parkem a na dubnové sobotní ráno se zdá být poněkud chladno. Místo paprsků slunce mi na obličej dopadají studené dešťové kapky. Pravda, můžu být ráda, že nesněží, jako tomu bylo v předchozích dnech. Třeba se dnes dozvím, zda-li nezvyklé počasí tohoto týdne byl jen běžný výkyv, nebo naší planetě není nakloněno univerzum. Prošlapávám malé cestičky v trávě a přede mnou již vidím budovu Centra volného času, kde se dnes a zítra koná esoterický festival Astrovíkend.
Svou návštěvu jsem se rozhodla odstartovat hezky zostra a navštívit rituál Nic není nemožné, kterým provádí mongolská šamanka Zadaa Bajar Jargal. Při vstupu do budovy mám ale neblahé tušení, že rituál nestíhám. Fronta se táhne až deset metrů dozadu, kde ji zakončuji. Rituál začíná za minutu, přesně v devět, a mě napadá, že organizace není příliš šťastně řešena, když část programu začíná ve stejnou dobu jako celý festival, respektive, ve frontě přede mnou je jistě spousta lidí, kteří na rituál nemíří. Začínám přešlapovat nervozitou, devět minut po deváté, ale konečně se dostávám ke stolečku s prodejem vstupenek. Diktuji svoji objednávku a pořadatelka mne uklidňuje, že to ještě stíhám. Oddechuju si. „Jděte dozadu a doprava, tam je další místnost a vstupte do těch velkých dveří, tam se koná rituál,” popisuje cestu organizátorka. Postupuji dle instrukcí a očekávání, které vyvolávají obrovské dveře jako do zámku, hned v zápětí krotí maličká místnost. Na velikosti ale nezáleží, říkám si. Uvidím, co šamanka nabídne.
Pozdní příchody opravdu nemám ráda, ale milé přivítání pronesené lámanou češtinou a s hřejivým úsměvem mne uklidňuje. Lavička vzadu vypadá jako skvělé místo, kam se schovat. Šamanka zde není sama, se vzájemným dorozumíváním jí i nám pomáhá kolegyně. Po počátečních instrukcích přecházíme k samotnému rituálu. Zavírám tedy oči a nosem pomalu nasávám vzduch, ruce mám volně položené na stehnech s dlaněmi vzhůru, dech zadržuji asi sekundu a hluboce jej poté ústy vydechuju ven spolu se všemi negativními myšlenkami. Tenhle proces každá z účastnic opakuje několikrát za sebou a po celou dobu šamanka pronáší jakousi mantru, nebo spíše tajnou šamanskou píseň či zaklínadlo, skrze které hovoří s duchy. Máme mít zavřené oči, ale nedá mi to a sleduji, co se děje. U písně šamanka také tančí a gestikuluje pomocí jakýchsi nástrojů v rukou.
Už můžeme otevřít oči. „Jestli vám chce brečet, to brečte,” pronáší šamanka otírajíc si slzy. Ty slzy patří prý někomu v publiku a skrze ni proudí na povrch. Při rituálu se k nám připojili duchové z naší minulosti, jedna dívka kolem dvaceti let, starší paní a muž ve středních letech. Mají to být zemřelí z našich životů. Nikdo se k nim dobrovolně nehlásí, ale lidé se svěřují s pocity, které při rituálu zažívali. „Já jsem úplně cítila, jak se mi zvedaly nohy,” říká s podivem paní z publika. Další se přiznávají, že cítili velké teplo nebo naopak mráz, jednu paní dokonce přestala bolet ruka a někteří viděli výrazné barvy, především fialovou.
Blíží se konec, ale šamanka nám ještě chce, každé zvlášť, předat energii. Blíží se ke mně a přikládá my ony nástroje na hlavu a ruku pokládá na rameno. Až mi běhá mráz po zádech z toho, co mi posléze řekla. Vím, co tím myslela, i když se její výpověď zdá pro cizí ucho matoucí. Nejde o univerzální řeči, které slýcháte u kartářek a platí téměř pro každou osobu na světě, Jargal vystihne vaši individualitu a máte pocit skutečného porozumění a napojení. Celý rituál na mne nezapůsobil tak, jako tento závěrečný okamžik. Do očí se mi derou slzy.
Vycházím z přednáškového sálu a do nosu mne hned praštila vůně kadidla a vonných tyčinek. Procházím mezi nejrůznějšími stánky a zdá se, že esoterika je dobrý byznys. kdo by ale nedal nějakou tu korunu za pročištění svých čaker. Přesto, že nelze určit věkovou skupinu, která sem dnes přišla, je jasné, že rituály a magie více lákají něžné pohlaví. Ještě aby ne, vždyť ženy jsou citlivější a pravděpodobně tedy duchovno vnímají silněji.
Mnoho návštěvnic chytají do svých sítí kartářky s nabídkou výkladu jejich budoucnosti. U jiných prodejců si zákazníci kupují šperky, vonné tyčinky, věštecké nástroje, polodrahokamy či lapače snů. Jeden stánek je lákavější než druhý, ale čas je neúprosný, a tak pádím zpět do přednáškového sálu, tentokrát budeme probírat auru.
O tom, že esoterické záležitosti nejsou jen pro bláznivé stařeny, mne přesvědčuje mladá inženýrka Nikoleta Zsigóová, která celý život pracovala ve finančnictví. „Stejně, jako se sluneční paprsek odráží skrze krystal různými barvami, tak se odráží i naše aura,” vysvětluje přítomnost aury skrze fyziku základní školy. Dozvídám se také, že k rozpoznání aury musíme přistupovat hravě a ne příliš vážně, jelikož jinak nás mozek začne přesvědčovat, že na tak iracionální věc se nemůžeme soustředit. Po vydatném obědě či pár skleničkách vína to jde prý nejlépe.
Popořadě si předáváme barevné papírky, které vzápětí přikládáme na bílé pozadí a sledujeme jejich auru – auru totiž nemají jen osoby, ale i věci – například červený papírek zanechává sytě zelenou auru. Obávám se, že můj skepticismus mi opět zabrání jakoukoliv auru vidět. Hledím na papírek doporučených třicet sekund a říkám si, že mne musí šálit zrak, ale skutečně auru vidím. Sice ne sytě zelenou, ale modrou, což prý na začátek není vůbec zlé.
Na závěr získáváme tip, že černá barva je barvou ochrany. „Tato barva vám dává duševní prostor, kam se můžete schovat,” uvádí lektorka. „Nezapomeňte však zrušit ochranu barvy včas, protože sice k vám nepřijde nic zlého, ale ani nic pozitivního,” doplňuje.
Program je opravdu nabitý, stihla jsem sotva dvě přednášky, a to se konají ještě další v jiném sále. Teď ale musím uposlechnout zvuky svého žaludku, jelikož mi hlasitě kručí v břiše. Nehledě na to, že jsem dnes ani nestihla svůj ranní rituál, který je pro mne nejvyšším duchovním božstvem, a sice šálek dobré kávy. Čichám, čichám a mé rozvinuté schopnosti mne přivádějí ke stánku s občerstvením. Objednávám si espresso s mlékem a k tomu domácí ořechovo-jablečný rohlíček.
S ulovenou kořistí odcházím bokem na prostor s lavičkami, kde návštěvníci odpočívají. Dnes se věští ale všude, takže i tu se usazuji vedle kartářky, která právě vykládá osud své zákaznici. Každé srknuti kávy proplétají věštecké formule a takové ty klasické výroky. ,,Zlatíčko, vy vždy upřednostňujete ty druhé, musíte se soustředit také na sebe,” pronáší kartářka s magickými kartami, které spíše připomínají pexeso, před sebou. Jak se na tyto řeči může někdo chytit, pomyslím si.
Přednášky, které jsem dnes navštívila mi bohužel neprozradily, zda-li sněhové přeháňky tohoto týdne lze považovat za kosmické varování. Na druhou stranu jsem zřejmě nezvolila ty tematicky vhodné, třeba příště. Ovoněná pačulí odcházím, o pár peněz chudší, ale s povzneseným pocitem duchovní energie a s přízní osudu.
Eliška Pospíšilová
