Plastický pohled na devadesátá léta vytváří výstava Kmeny 90 v Moravské galerii. Obrovské množství autentických objektů jednotlivých subkultur vytváří mozaiku, z níž divákovi místy přechází mráz po zádech.
Kmeny 90, sestavené všestranným umělcem Vladimírem 518, budou v Moravské galerii až do podzimu a úspěšně drží velmi vysokou laťku nastavenou například výstavou Maxima Velčovského. O záběru expozice a jejím rozsahu vypovídá slavný růžový tank Davida Černého, který se objevil před Červeným kostelem několik dní před začátkem výstavy.
Hned zkraje výstavy vás rozruší socha Krištofa Kintery. Postava, oblečená v teniskách a černé mikině vypadá jako celkem nevinný, malý chlapec – na tom by nebylo nic divného, kdyby se každou chvíli nezačal zoufale mlátit hlavou do zdi, ve které jen čtyřiadvacet hodin po vernisáži zela velká díra. Socha odráží jakýsi zoufalý boj proti systému, který se nese celou výstavou – ať už to jsou autentické záběry z brutálních potyček nebo pečlivě urovnané drogy pod skleněným poklopem.
Výstava však nevypovídá jen o stinné stránce devadesátých let. Velká část exponátů jsou symboly doby, opotřebované a nošené věci, které vykouzlily úsměv na tváři nejednomu účastníkovi prohlídky. Ať už to jsou první počítače, vyšívané kožené bundy metalistů, ručně sestavené obité kolečkové brusle nebo třeba fotografie Václava Havla, všechny objekty nějakým způsobem vypovídají o jednotlivých subkulturách devadesátých let. Kmeny tak nabízejí ucelenou mozaiku divokých devadesátek se všemi jejími klady i zápory.
Pokud jste se stejně jako já v devadesátých letech teprve narodili, rozhodně doporučuji si předem něco nastudovat (ideálně stejnojmennou knihu od Vladimíra 518), popřípadě se rovnou zúčastnit komentované prohlídky. Tu vedl samotný kurátor Vladimír, který byl mnoha subkultur součástí, a tak u většiny exponátů publikum bavil příběhy ze svého mládí, vtipnými i poučnými. Velkým problémem komentované prohlídky je velký zájem a špatné ozvučení – zatímco Vladimír povídal o jednotlivých subkulturách, neustále ho přehlušovala Kinterova bušící socha a jednou za dvacet minut hlasité techno, které se line z obrovské stěny postavené z reproduktorů.
A proč je lepší něco nastudovat předem? Bohužel, u exponátů se téměř nesetkáte s popisky. Na zdech jsou sice vysvětlující texty o jednotlivých subkulturách, ty ale zdaleka nejdou do takové hloubky, do jaké se dostává ve svém vyprávění kurátor. Zatímco u podomácku vyrobených bruslí se sice dozvíte o úskalí jejich výroby, popisek však zamlčuje to, co bylo řečeno – tedy že vyrobit si skvělé brusle byla občas doslova otázka života a smrti, protože ty špatně sešroubované mohly znamenat seskok a šrouby zaražené v patách. To vidím jako jeden z největších problémů výstavy – je sice plná zajímavých a autentických věcí, nicméně nesnaží se diváka nijak vést – což u umění na škodu být nemusí, ale u výstavy shrnující celou jednu dekádu to vnímám jako problém.
Avšak ať už zvolíte komentovanou prohlídku, nebo se vypravíte sami, Kmeny 90 jsou výstavou, na kterou se rozhodně vyplatí jít. Vystavených věcí je totiž mnoho a o každé subkultuře vypovídají možná více, než by jednotliví členové skupin chtěli. Díky autentičnosti jednotlivých objektů tak Kmeny vykreslují plastický obraz bouřlivých devadesátých let, který je oprávněně znepokojivý.
Michaela Lebedíková
