Ironman je nejdelší triatlonovou disciplínou, které v České republice už řadu let kraluje jediný muž. Petru Vabrouškovi bude letos čtyřicet čtyři a v soutěžích už dvě dekády nepřestává triumfovat.
eský špičkový atlet je dost možná první člověk planety, který zvítězil na Antarktickém ultramaratonu a zároveň drží prvenství v i maratonu na Severním pólu. V posledních letech se k němu na závodech přidává také syn Filip.
Zlín - Téměř čtyři kilometry plavání, sto osmdesát kilometrů jízdy na kole a jeden maraton, to vše zahrnuje nejdelší varianta triatlonu Ironman. Česká triatlonová legenda Petr Vabroušek zvládá i sedm maratonů na sedmi kontinentech v jednom týdnu. Na vrcholu se drží už téměř dvacet let a vládne českým podnikům Ironman.
Co vás po mnoha letech závodění stále žene ke zdolávání triatlonů, běhů v extrémních podmínkách nebo maratonů?
Stále mě to baví a naplňuje. Mám rád samotnou přípravu a řešení logistických problémů spojených se závody. Užívám si atmosféru, která kolem těchto akcí i přímo při nich panuje. Mění se trati, podmínky i soupeři. Pokaždé je to jiný zážitek.
Jste velmi úspěšný profesionální triatlet. Znamená to, že se svým sportem uživíte?
Ano. Uživím sebe i svou rodinu. Nepřišlo to okamžitě, ale zpočátku hodně pomohly peněžní odměny ze závodů v zahraničí a postupně úzká oboustranná spolupráce s mými dlouholetými partnery.
Jaké úrovně člověk musí dosahovat a jak často musí závodit, aby se podobnou činností uživil?
Pokud chce kdokoli uvažovat o profesionální kariéře v triatlonu, musí být úspěšný na mezinárodní scéně. Ať už jde o světový pohár v krátkém triatlonu nebo seriály dlouhých tratí Ironman a Challenge. Určitě se neuživí pouze tím, že bude vyhrávat závody v České republice. K tomu musí být velmi zajímavý pro fanoušky a v souvislosti s tím pro média a sponzory. To vše se vytváří řadu let, po kterou špičková forma a výsledky musí vydržet. Určitě to není lehké.
Musí mít člověk talent od přírody, aby byl úspěšný nebo se dá na tu nejvyšší úroveň dostat jen pomocí tréninku?
Asi to chce trošku obojího. Já sám jsem nikdy na žádný pohyb ani sport talentem neoplýval. Asi proto jsem skončil u extrémních vytrvalostních závodů. U těch je podíl dlouholetého systematického tréninku asi největší a vliv talentu relativně malý.
Vaší královskou disciplínou je Ironman, tedy nejdelší varianta triatlonu. Jak dlouho regenerujete po tak náročném závodě?
Ještě asi před pěti lety jsem mohl jezdit na Ironmana každý víkend a nebyl to problém. Za tři dny jsem byl opět ve formě. Po čtyřicítce už regenerace tak rychlá není a dostávám se někam k pěti až šesti dnům odpočinku. I tak se stále dají stíhat dva až tři dlouhé závody v následujících víkendech. Nezbývá u toho sice žádný čas na trénink, ale to beru s ohledem na svou rodinu a děti spíše pozitivně.
Co byste doporučil lidem, kteří by se chtěli pustit do závodů Ironman, ale nemají s ním ještě žádnou zkušenost?
Určitě nezačínat hned se vzdálenostmi Ironmana. To by byla sebevražda. Vyzkoušejte si nejdříve krátké běžecké, cyklistické a plavecké závody. Později krátké triatlony a začněte pozvolna prodlužovat distance. Nejprve v tréninku a až poté v závodech.
Na konci ledna jste skončil druhý v závodě World Marathon Challenge, ve kterém účastníci zdolávají sedm maratonů na sedmi kontinentech v sedmi dnech. Co pro vás bylo v tomto závodě nejtěžší?
Kombinace všech faktorů. Jak na tři sta závodních kilometrů v sedmi dnech natrénovat, jak se vyrovnat se změnami klimatu od -34°C do +34°C, se změnami časových pásem, kritickým nedostatkem spánku, chybějící regenerací. Právě náročnost toho, jak vše skloubit dohromady mě na tom lákala nejvíce.
Máte za sebou bohatou kariéru. Mimo Ironmana na Havaji jste pokořil třeba ultramaraton na Antarktidě a maraton v Arktidě. Jakého úspěchu si ceníte nejvíce?
Žádný takový žebříček nemám. Každé vítězství vždy potěšilo. A někdy i umístění za stupněm nejvyšším, pokud jsem v přípravě i na trati nechal vše, co bylo v mých silách. Rád vzpomínám na první vyhraný Ironman v Kapském Městě, první vítězství v sérii Challenge v Londýně nebo všechna vítězství na Antarktidě a Severním pólu. Těžko bych vybíral jedinou událost.
Na některých závodech mohou lidé spolu s vámi vidět i syna Filipa, kterému je letos osmnáct let. Je pro něj vaše role mentorská, nebo se navzájem „hecujete“?
Především je skvělé, že spolu můžeme trénovat i závodit. Navíc jsme teď ve fázi, kdy Filip je o něco rychlejší v závodech do deseti kilometrů a já zase v těch delších. Takže se navzájem také skvěle hecujeme a pro letošek máme zatím vzájemné skóre čtyři ke třem pro Filipa. Syn v tréninku nic neošidí a brzy mu nebudu stačit ani na maratonu.
V médiích se neustále dočítáme o fotbalových či hokejových senzacích. Nemrzí vás někdy, že lidé, kteří zdolávají desítky kilometrů během pár hodin, zůstávají v tomto směru více opomenuti?
To je rozdíl mezi populárním kolektivním sportem, který mohou lidé rozebírat při přímých přenosech a na stadionu. Individuální vytrvalostní závody jsou v tomto směru méně viditelné. Musíte to dělat, protože to máte rádi, ne kvůli zájmu médií. Ale občas si nás všimnou i ti novináři.
Co plánujete do budoucna?
Přes léto to budou hlavně triatlony od těch tréninkových na krátké distance, přes poloviční Ironmany až k těm klasickým. První nová velká výzva mě čeká v únoru příštího roku při Ultramanu na Floridě, odkud bych se rád kvalifikoval na Mistrovství světa Ultraman na Havaji. Na mistrovstí bude deset kilometrů plavání a 176 kilometrů na kole první den, 276 kilometrů kola druhý den a 84,5 kilometrů běhu třetí den. Při závodě tak obeplavu, objedu a oběhnu Big Island na Havaji.
Dalo by se říct, že žijete svůj sen?
Rozhodně ano!
Třiačtyřicetiletý Petr Vabroušek začínal nejprve v deseti letech veslováním. Před třiadvaceti lety se začal zajímat o triatlon. Postupem času se vypracoval až na závodníka nejdelších tratí. V posledních dvaceti letech nemá v České Republice na podnicích Ironman konkurenci. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství na North Pole Marathon z roku 2015, vítězství v ultramaratonu na Antarktidě a nedávné druhé místo z World Marathon Challenge.
?Jan Navrátil
