Vychovávat čtyřletého syna v osmatřiceti letech není nic nezvyklého. Méně obvyklé už je přibrat si k tomu denní studium a přitom pokračovat v práci farářky. Podle Sandry Silné se to ale dá zvládnout.
Brno – Jen málo lidí při studiu zároveň pracuje na plný úvazek. Pro magisterskou studentku enviromentálních studií na Fakultě sociálních studií Sandru Silnou tato situace nijak nová není. Zároveň je také maminkou Heřmana, kterému jsou čtyři a půl roku. „Do práce jsem nastoupila hned po šestinedělí,“ směje se, jako by to bylo úplně snadné. Když se Heřman narodil, dodělávala si ještě druhou střední školu. Vzápětí však dojem, že se za toho náročného programu cítila vlastně pořád výborně, vyvrací. „Dnes už bych do toho takhle nešla,“ doplňuje.
Zpět do práce husitské farářky Sandru přivedly okolnosti. „Můj muž měl práci hodně závislou na grantech. Nechtěla jsem tu odpovědnost za živení rodiny nechat jenom na něm,“ vysvětluje Sandra s tím, že farářská služba je příjemná v možnosti nosit malé dítě všude s sebou. „Tvrdím, že když je dítě s mámou nebo s tátou, ideálně třeba v šátku na těle, nakrmené, v teple, v bezpečí, a ten rodič je v pohodě, tak je i dítě v pohodě,“ prohlašuje farářka sebevědomě. Pomáhá jí podle jejích slov ale i to, že s jejím synem zas tolik práce není. „Dovede si dlouho sám hrát a skoro není nemocný,“ usmívá se.
Všechno ale není vždy jen růžové – někdy toho bylo prostě moc. „Když už jsem fakt nemohla, byla jsem vyšťavená a naštvaná, asi se to nějak podepsalo i na mém manželství,“ přiznává zaměstnaná studentka, ale rychle dodává, že jediný důvod to nebyl. „Někdy to byly hlouposti. Pro něj třeba nebylo vůbec důležité mít zařízenou kuchyň. Když jsem si to tedy zajistila sama, cítil se špatně, že neplní roli živitele,“ říká Sandra. Když bylo Heřmanovi dva a půl, s mužem se odloučili.
Střídavou péči o syna zvládali rodiče zprvu na jedničku. Protože bydleli v Praze blízko sebe, byl Heřman u otce každý druhý den. „Jenže tři čtvrtě roku po rozchodu jsem se s Heřmanem přestěhovala do Brna, mám tu novou farnost,“ nastiňuje Sandra důvody, proč se rozhodla opustit původní zázemí. I takhle se ale Heřman se svým tatínkem vídá alespoň každý víkend. „Máme pořád dobrý vztah. Dvakrát týdně si telefonujeme a o víkendu buď přijede Jiří do Brna, nebo je Heřman v Praze,“ tvrdí studující maminka.
V Brně to byl k vysněným environmentálních studiím na Masarykově univerzitě už jen krůček. Žádné složité rozhodovací procesy ale Sandra Silná nepopisuje. „Už dřív jsem o tom studiu věděla a líbilo se mi. Tehdy ale na mě vyskočila reklama na Facebooku. Já to prostě rozklikala, úplně bez rozmyšlení poslala přihlášku, poslala peníze. Ráno jsem se probudila a řekla si: do háje, já se přihlásila na vejšku,“ směje se mladá farářka, která už má magisterský titul z Karlovy univerzity. Na Masarykově univerzitě je teď ve druhém semestru a práci doposud nepřerušila.
„Nepočítala jsem, jak to zvládnout, věděla jsem, že to nějak půjde,“ popisuje Sandra, která si díky intuitivnímu rozhodnutí uvědomuje, že ji zvolený obor skutečně naplňuje a baví. Trápí ji jen poplatky za studium, které ji pravděpodobně čekají. „Bylo by to osmnáct tisíc za semestr. Zkusím si napsat o výjimku, jestli by mi to nesnížili,“ přemýšlí.
Časovou náročnost nezastírá, ale rozhodně se na ni nevymlouvá. „Jde to. Dětský koutek jsem zatím nevyužila, ostatně většina vyučujících nemá problém s tím, abych měla Heřmana na přednáškách, když je potichu,“ tvrdí Sandra. Kvůli večerním přednáškám si platí slečnu na hlídání. „Když mám do čtvrt na devět, tak se s ním před odchodem rozloučím, dám mu pusu na dobrou noc a pohádku mu přečte už holčina, která ho hlídá.“
Že by bylo její vytížení abnormální, to si Sandra Silná nepřipouští. „Každý přece dělá spoustu věcí. Já si život dělám tak, jak to umím,“ usmívá se skromně, chystajíc se k odchodu na další seminář. „Asi toho dělám hodně. Ale co s tím? Všechno, co dělám, je přece smysluplné,“ uzavírá Sandra tak přesvědčivě, že o tom jen těžko může někdo pochybovat.
Zuzana Formánková
