Během svého studia musí vysokoškolští studenti některých oborů absolvovat neplacenou školní praxi. Ta je ale časově náročná, a studenti si tak často nemohou dovolit vlastní zaměstnání nebo nestíhají plnit školní povinnosti.
Brno – Ráno vstát, vyrazit na dopolední přednášky, zajít na rychlý oběd a pak strávit čtyři hodiny v zaměstnání. Takový program měla studentka druhého ročníku sociální práce Markéta Dašková po celý první rok studia. Začátkem září jí ale do rozvrhu přibyla další výrazná položka. Ve svém oboru musí do začátku prosince splnit 156 hodin povinné praxe, kterou nařizuje katedra Sociální práce. „Nejnáročnější je si vše přesně naplánovat,“ říká studentka.
Povinná praxe bývá na některých oborech nezbytnou součástí studia. Škola a poskytovatel praxe mezi sebou uzavřou smlouvu, jejíž podmínky pak musí student dodržovat. Mezi tyto podmínky patří velmi často také to, že student nebude za praxi pobírat žádné peníze. Na ty nemá z hlediska školského zákona nárok, pokud nevykonává takovou práci, která by zaměstnavateli přinášela zisk.
Markéta přizpůsobuje praxi svému zaměstnání. Naštěstí je její praxe v brněnském domově pro ohrožené děti Klokánek flexibilní, a se sociálními pracovníky se dá dobře domluvit. Myslí si ale, že 156 hodin za semestr je pro studenty příliš. „Toto rozvržení vůbec nepočítá s tím, že bychom měli mít možnost výdělku nebo vedení osobního života. Samotná praxe by mě bavila víc, kdybych věděla, že nejsem pod takovým časovým tlakem,“ vysvětluje Dašková.
Podle garantky praxí na katedře Sociální práce Zdeňky Dohnalové pomáhá odborná praxe nalézt budoucí profesní zaměření studentů, což si žádá jejich nasazení a čas. Podle předpisů Asociace vzdělavatelů v sociální práci by měla praxe naplňovat minimálně 25 procent celkové hodinové dotace výuky. „Samozřejmě se některým studentům zdá počet hodin příliš vysoký; na druhou stranu v magisterském programu je počet hodin nastaven na 80 v jednom semestru a setkáváme se s názorem, že je to málo, protože než se studenti v organizaci stačí rozkoukat, je po praxi,“ podotýká Dohnalová.
I když Markéta pochází z Brna a bydlí u rodičů, musí se o svoji vlastní podkrovní domácnost postarat sama. Aby vše stíhala, jezdí do zaměstnání každý den autem. Z vydělaných peněz si proto musí koupit benzín a další nezbytné potřeby pro domácnost. „Štěstí je, že pocházím z Brna a mám zde zázemí. Nedokážu si představit, že bych bydlela například v Liberci a musela bych každý týden do školy znovu dojíždět,“ říká studentka.
Hodiny odborné praxe musí plnit i další studenti brněnských fakult. Studentka Barbora Hoffmannová z Lékařské fakulty má na svém oboru fyzioterapie praxe čtyřikrát týdně. Hned na začátku svého magisterského studia se rozhodla dát přednost škole před výdělkem. Peníze na jídlo a nájem koleje dostává od rodičů. „Vyskakovat si úplně nemůžu. Nemyslím si, že bych byla takový machr, abych dokázala skloubit školu a brigádu. Jít na půl osmou ráno na praxi, pak strávit celé odpoledne na přednáškách a do osmi večer někde pracovat, by pro mě bylo velmi náročné,“ vysvětluje Hoffmannová.
Sama Markéta si není jistá, jestli se jí podaří do konce semestru požadovaný počet hodin splnit. „Ve všední dny dopoledne se na praxi nikdy nedostanu. Musím docházet vždy odpoledne nebo o víkendu. Pokud mám však něco důležitého do školy, nestíhám tam chodit ani v tyto dny. Mám opravdu štěstí v tom, že mi organizace vychází vstříc,“ uzavírá Dašková.
Autor: Andrea Šebelová
