Před devíti lety skončila vláda Mirka Topolánka. Kvůli čemu? Tehdejší předseda vlády se potýkal s korupčními skandály a justiční mafií. A tak musel jít.
To bylo tehdy, v té dávné mýtické době, kdy politici nesli odpovědnost, vlády měly důvěru a levice soupeřila s pravicí. Kdy jsme žili v krásné představě toho, že prezident nekrade a nelže. Kdy jsme v krabicích od vína nacházeli jen burgundské červené. A kdy obliba koblih nebyla výrazem politických postojů.
Jestli je pád vlády výrazem nestability soudobé politiky, můžeme s notnou dávkou ironie skoro říci, že naše současná vláda Andreje Babiše je nejstabilnější vládou novodobé české historie. A to jednoduše proto, že jí Poslanecká sněmovna nedůvěru vyslovit ani nemůže. Sice jí nevyslovuje ani důvěru, ale komu to ještě vadí? A k čemu nějaká důvěra vůbec je? Vždyť předseda ANO má podporu 48 % voličů! Hlavně nerušit, vládnou a makají.
Z dnešního úhlu pohledu se zdá, že pád vlády Mirka Topolánka byl skoro zbytečný. Jistě, opakovaně používal slovník, který se pro premiérský úřad nehodí. Ale byly tak razantní kroky nutné? Vždyť jsme zrovna předsedali Radě EU. Taky do Česka přicházela ze Západu ekonomická krize. A my zrovna v takové době svrhávali vládu.
V tom tkví ale ta podstata demokracie, kterou se my tak těžko učíme. Že za své činy mají vrcholní představitelé nést odpovědnost. A pokud ji nenesou dobrovolně a neodstoupí, tak musí odejít po zlém. To alespoň zjistil 24. března 2009 Topolánek, jehož vláda byla první vládou v České republice, vůči které sněmovna vyslovila nedůvěru a shodila ji. A i když můžeme debatovat nad tím, že to třeba za tehdejších okolností nebylo nutné, jednalo se o legitimní a ústavou předpokládaný krok. Což je něco, o čem možná někdy budeme svým dětem s úctou vyprávět.
Konec Topolánkovy vlády tak může být vykládán i z jiné perspektivy. Z té, která jej ukazuje jako znak zdravého a funkčního mechanismu, který dovoluje kontrolu politiků. Který je nutí snažit se, navenek i dovnitř. Který od nich požaduje alespoň občasnou sebereflexi a brždění vlastního ega. A který poskytuje skutečné uznání opozice, aniž by musela čtyři roky sedět v koutě.
Dnes tu máme trestně stíhaného premiéra a vládu bez důvěry, která de facto není nikomu odpovědná. Ale která má zároveň jasnou podporu prezidenta a velké části českého národa. Znamená to, že jsou ústavní hodnoty lhostejné i prezidentovi, i voličům? Anebo to znamená, že jsme si my, Češi, znovu jako už tolikrát v minulosti jen našli způsob, jak pravidla obejít a vyzrát na ně?
Pokud se však vnímání toho, že nastavené mantinely jsou pouze na obtíž, přenese do nejvyšší politiky, s liberální demokracií se můžeme rozloučit. Ta přitom dbá o zabránění zneužívání pravomocí a podporuje férovou politickou hru. Což je ve výsledku prospěšné pro nás pro všechny. Proto bychom neměli sklapnout a mlčet, jak si přeje Miloš Zeman, ale naopak se ohrazovat a vymezovat. Rozhodně totiž je proti čemu.
Před devíti lety bylo nepředstavitelné mnoho z toho, co dnes už vnímáme jako samozřejmé. Natolik jsme zkroutili své vnímání věcí veřejných, že si už jen těžko uvědomujeme, jak nesprávné jsou. Prezident, který znásilňuje ústavu, a premiér, který parlament považuje za „žvanírnu“, o jejíž podporu neusiluje, by se určitě neměli stát novým standardem.
Možná pouhá lhostejnost nad vládou bez jasné legitimity je tím, co u nás definitivně pohřbilo politickou kulturu. Tu sice na Twitteru už dlouhodobě týral mluvčí prezidenta a na půdě parlamentu ji za vlasy vláčel Tomio Okamura, poslední ránu ji však zasadila naše tolerance.
Nikdy by mě nenapadlo, že tohle kdy řeknu, a bude to znít jako špatný vtip. Možná bychom se ale měli vrátit v čase a inspirovat se politickou kulturou z doby Topolánkovy vlády. Bylo nám totiž vážně tak špatně, aby muselo být líp?
Michaela Dvořáková
