Facebooková stránka Deník pražského studenta je svérázným projektem mladého vysokoškoláka z české metropole, který vtipnou formou předává svým čtenářům každodenní zážitky ze života českého studentstva.
Kde vznikl nápad založit stránku Deník pražského studenta?
První impulz byl přibližně před rokem. Přesně si to pamatuju, bylo to v březnu. Zrovna jsme s kamarádem vycházeli ze školy a říkali jsme si, že by bylo fajn udělat nějaký webový portál nebo facebookovou stránku, kde bychom studenty informovali o dění v Praze a na vysokých školách. A že bychom tam také mohli sdílet nějaké učební materiály.
Změnila se podoba stránky od té původní vize?
Určitě. Kamarád se na tom tolik nepodílel, tu iniciativu jsem brzy převzal já. Celý koncept se pak nějak převrátil. Rozdíl mezi nápadem a současností je hodně veliký. Liší se jak podobou, tak formou, jakou to mělo být podávané. Na stránce se původně měly objevovat delší informační texty. Výsledek je ale takový, že píšu hlavně kratší příspěvky, většinou podané s nadhledem a nějakým vtipem. Dá se říct, že původně ta stránka měla být informační, teď je ale hlavně pro zábavu.
Inspirovali jste se při založení nějakou podobnou stránkou?
Co se týče formy, jakou to je napsané, věřím, že existují tisíce stránek, které vypadají podobně. Můj projev je samozřejmě formovaný tím, co čtu. Mám rád fantasy a pak například situační dramata nebo podobná díla, kde je hodně rozhovorů, a kde se na malém prostoru něco děje. To mě inspiruje. Hodně se taky nechávám ovlivňovat lidmi, se kterými se setkávám a mluvím. I přestože se určitě najdou nějaké hodně podobné stránky, přímo inspirovat jsem se žádnou nenechal.
Obsahem stránky jsou tedy čistě tvé zážitky?
Kamarád mě v tom samotného nechal docela brzy. Asi od třetího týdne existence stránky ji tvořím už jenom já. Někdy po pěti měsících, co stránka existovala, mi začali lidé do zpráv posílat nějaké svoje příběhy a zážitky. V takovém případě jsem se jich ptal, jestli chtějí, abych u toho příspěvku pak přímo zveřejnil jejich jméno. Pokud jo, napsal jsem tam, že se to stalo tomu a tomu člověku. Pokud nechtěli, psal jsem to většinou formou, že se jednomu mému kamarádovi stalo to a to. Oni mi pověděli tu historku, a já ji nějak podle sebe přepsal a pak ji poslal tomu člověku na kontrolu. Ve chvíli, kdy mi její podobu odsouhlasil, jsem ji zveřejnil. Jsou to ale věci, které prožívá skoro každý student. Prožívám je i já, ale třeba mě v tu chvíli nenapadne, že by se daly takhle zpracovat.
Brzy ti vyjde stejnojmenná kniha, jak se ti to podařilo?
Napsalo mi samo nakladatelství Ikar. Kontaktovali mě do zpráv na stránku, jestli bych z jejího obsahu nechtěl napsat knížku. Jeden z jejich zaměstnanců marketingového oddělení na mě prý totiž narazil na facebooku. Já si té zprávy asi týden nevšiml, tak jsem jim pak rychle odepisoval. Následně jsme se sešli a začali se na té knížce domlouvat. Psal jsem ji od konce října asi do února, a v současné době doděláváme nějaké detaily a úpravy. Nakladatelství mi dává návrhy, jak by tu knihu bylo možné vylepšit. Pokud se mi to líbí, upravuji ji podle toho. Knížka by v konečné podobě mohla vyjít koncem května, a bude doplněná o kreslené barevné ilustrace, vytvořené v podobném designu, jako je logo na facebookové stránce. Obsahově má přibližně sedmdesát pět normostran, to je tak sto dvacet stránek knížky. Jmenovat se bude samozřejmě stejně jako stránka Deník pražského studenta.
Jak jsi získal tolik fanoušků, propaguješ stránku nějak?
V tomhle mi vyšlo vstříc právě nakladatelství. Oni sami chtěli, aby se ta stránka šířila. Nabídli mi, že zaplatí reklamu. Nebyl jsem proti. Ten rozdíl před a po jsem ale moc nezaznamenal. Myslím si, že když lidi něco nechtějí a zobrazí se jim na facebooku reklama, tak to jen přejdou. Věřím, že koho to zajímá a mohlo by ho bavit, co píšu, si tu stránku najde sám.
A až vyjde knížka, co bude dál?
Nakladatelství už mi navrhovalo, že když bude mít knížka úspěch, mohli bychom rovnou začít plánovat druhý díl. Já se tomu trochu bráním, protože podle mě druhé díly většinou všechno zkazí. Nechci teda zatím dělat takové pokračování. Co se ale týče stránky, v té pokračovat chci a budu. Minimálně dokud neskončím se studiem, a to asi bude ještě chvíli trvat. Nad nějakou tematickou změnou nebo rozšířením jsem zatím nepřemýšlel. Deník pražského studenta se mi líbí tak, jak funguje teď. Původně kamarád, který se mnou tu stránku začínal tvořit, měl v plánu překládat její obsah do jiných jazyků. Ale postupně jsme zjistili, že je její obsah sice přenositelný třeba z Prahy na Brno, ale že mezi státy už to pak začíná haprovat. Dohodli jsme se tedy, že tímhle směrem nepůjdeme, a tím on v podstatě skončil. Ale pořád jsme dobří kamarádi.
Proč jsi se rozhodl nespojit stránku se svým jménem a zůstal anonymní?
Hlavně pro to, že tím pražským studentem může být v podstatě kdokoliv. A nejen pražským, může se v tom najít jakýkoliv student i z jiného města. Taky se mi stalo, že mi jednou napsala nějaká holka a ptala se mě, kdo jsem. Ze stránky jsem jí odepsal, kdo si myslí, že jsem. A ona mě začala nějak vykreslovat. Uvědomil jsem si, že ona má představu nějakého pro ní ideálního člověka, který za tou stránkou stojí. Kdybych jí pak řekl, kdo doopravdy jsem, třeba by byla zklamaná. A protože jsem neměl potřebu se jí, nebo komukoliv jinému předvádět, rozhodl jsem se zůstat anonymní. Samozřejmě až pak vyjde knížka, celé to stejně spadne, protože v ní budu uvedený jako autor, ale do té doby bych rád zůstal se stránkou nespojený.
Jaký je tvůj nejoblíbenější příspěvek na stránce, a jaký ten nejúspěšnější?
Obecně moje oblíbené příspěvky většinou nepatří mezi ty neúspěšnější. Je to třeba kamarádův příběh o tom, jak měl k Vánocům jeho mladší bráška dostat drona. Kamarád si ho ale půjčil, zkoušel s ním létat a pak ho rozbil. A byl z toho hodně špatný. Ale když se pak tomu bráškovi přiznal, on mu řekl, že to nevadí, že je vlastně rád, protože ví, že jinak by toho drona rozbil on. To mi přišlo moc hezký. Líbí se mi takovéhle lidské příběhy. Jinak můj vůbec nejúspěšnější příspěvek byl ten, kde jsem se malinko opřel o Brno. Je v něm napsáno, že pokud si chcete udělat tetování, tak je dobré si ho nechat udělat na nějakém malém a bezvýznamném místě, třeba v Brně. Byla to nadsázka, ale mělo to velký úspěch. Sdílelo to hrozně moc lidí, a pak se mi i stávalo, že jsem na to narážel na jiných stránkách, které to nějak převzaly za vlastní obsah.
Autor: Marek Hadrbolec
