Každý máme svoje rituály. Někdo z postele vykračuje levou, jiný pravou, já z ní často radši nevykročím vůbec. Před zkouškou se zase pomodlíme, poučíme nebo popijeme. A každé ráno se koukneme, jaké bude počasí.
Vyhnout se tomu dokáží jen největší odvážlivci. Před debatou o počasí prostě není úniku, pokud se nerozhodnete vrátit zpátky na stromy a omezit veškeré sociální kontakty na „čau“ a „měj se“. Neexistuje univerzálnější a trapnější věta než: „To je ale dneska hezky, co?“ Jen málokdy nás přitom napadne rozvinout myšlenku, jak se počasí předpovídá.
Mě by to asi taky nenapadlo.
Ale po letošní zimě se to všechno zlomilo. Připadám si jako hokejista, který v posledním zápase sezony konečně skóroval. Jako pan prezident, který konečně našel Peroutkův článek. Všechno se zlomilo a já začal při přemýšlení o počasí…
Přemýšlet.
Začaly mě přepadat různé chmury. Kdybych si každé ráno hodil korunou, vyšlo by to nastejno, říkal jsem si. V polovině ledna jsem se těšil, že odhodím kožich a budu si užívat sluníčka. Ve zhruba dvoutýdenních intervalech se střídalo těšení z předpovědi a kruté prozření, že se zase netrefila. Do háje už!
Je to tak – rozjímání nad počasím a jeho předpovídáním z vás udělá existencialistu.
Přitom se tomu nedalo vyhnout! Jednou jsem se zapomněl u televize a probudil se u rozptylových podmínek za polojasna až oblačna, podruhé jsem předpověď náhodou zahlédl na internetu, někdy je zastoupila věta „tenhle tejden má bejt hnusně“ od kamaráda.
Předpověď je prostě všude!
A to si přitom, aniž bych znal přesná čísla, troufnu si říct, že se výhledy trefily zhruba v polovině případů. Je pravda, že předpovědi z neděle na pondělí se většinou nemýlí, ale je pro mě tak důležité vědět, jak bude za pár hodin? Naplánovat si byť jen posezení s přáteli na víkend je takřka nemožné. Kdo by chtěl grilovat za občasných přeháněk, které trvají celý den, a když teplota je blíž bodu mrazu než té z předpovědi?
Já ne.
Předpovědi na víc než dva tři dny jsou zkrátka tak trochu k ničemu. Ještě bláhovější ale je bezmezně v ně věřit. Ani samotní meteorologové nezastírají, že předpovědi na další týden jsou spíše odhadem, jak se počasí bude vyvíjet. Že už po třech dnech jejich přesnost klesá na úroveň onoho hodu mincí. Ale nelze to meteorologům mít za zlé – pracují s informacemi, které mají, ve složitém světě nevyzpytatelné přírody, s nejmodernějšími technologiemi.
I přesto se mýlí.
Kolikrát jsem si po vykročení ze dveří a zděšení, že v tričku ze mě nejspíš bude do hodiny rampouch řekl, že se chci také mýlit a být meteorologem. Nedělám si ale iluze o tom, že práce odborníka na počasí skýtá víc než před spaním hodit šipkou na místo, kde by mělo druhý den pršet. Ostatně, práce politologa je v lecčems podobná.
Víte, jak nakonec bude vypadat česká vláda, která bude mít důvěru nejen v Lánech a Průhonicích?
Já to s jistotou říct nedokážu, a to si myslím, že o politice aspoň něco vím. Zato počasí bych nerozuměl, ani kdybych mu obětoval všechen čas, který jsem za život strávil nicneděláním.
A že by to bylo let!
Předpovědi počasí zkrátka beru s rezervou. Řeknou mi, jestli si do tašky přibalím deštník a termosku s kávou na nervy a kolik lidí bude kýchat z alergie na pyl. Nic víc od nich neočekávám. Jinak bych se zrovna válel u vody, popíjel vychlazeného birella a chytal barvu na léto. S deštníkem v ruce a kabátem na těle.
Autor: Filip Kříž
