Petr Zeman se svými kamarády založil spolek Prázdné domy. Funguje již třetím rokem a mapuje opuštěné objekty napříč Českou republikou.
Brno - Spolek Prázdné domy už tři roky vytváří databázi opuštěných staveb po celé České republice. V současnosti evidují téměř tři tisíce opuštěných budov. U těch významnějších nadšenci sepsali i jejich kompletní historii. „Já se bojím toho, že dnes vítězí pragmatismus. Smysl má jen to, co se vyplácí,“ říká v rozhovoru pro Stisk Petr Zeman.
Začal bych hned aktuálním tématem, které se teď řeší ve všech médiích. Jaký je váš pohled na případ Libeňský most?
Když jsem Prázdné domy zakládal, to je asi tři roky nazpět, tak už se Libeňský most hodně řešil. Udělali jsme tam první vycházku, kterou jsme nazvali Posviťme si na Libeňský most. Byla to večerní procházka s baterkami a začalo se o tom celkem mluvit. V tu chvíli se to začalo hodně řešit i na jednotlivých zastupitelstvech. Protože most se měl bourat, už byl i vypracovaný nový projekt od Pragoprojektu. My jsme tenkrát v Libni uspořádali debatu, kam přišel i náměstek pro dopravu Petr Dolínek, primátorka Adriana Krnáčová a další lidé.
Mělo to nějaký reálný dopad?
Chtěli jsme přinést pohled, že je špatně bourat takovou památku. Dávali jsme podnět na ministerstvo kultury, aby most byl uznán jako kulturní památka, to se napoprvé nepovedlo. Ale Praha 8 tenkrát vydala stanovisko, že si nepřeje bourání, Praha 7 nás vlastně podporovala od začátku. A s tímto jsme šli na pražské zastupitelstvo. Chtěli jsme most opravit, zachovat ve stávající šíři. Pan Dolínek to po dva roky ignoroval a teď znovu zvednul demolici mostu.
Má ale cenu zachovat most za každou cenu?
Podobnou situaci budeme za chvíli řešit s Barrandovským mostem. Já jsem úplně jasně pro zachování a rekonstrukci mostu. Pokud by se během ní ukázaly nějaké další závady, o kterých se teď neví, jsem pro vyhlášení standardní architektonické soutěže. Abychom neskončili ve stejné situaci, ve které jsme teď.
Nedávno se taky zboural čtyři sta let starý dům v České Kamenici, o který se Prázdné domy zajímaly. Dá se na těchto dvou případech ilustrovat obecný přístup Čechů k památkám, které už si prožily dobu své největší slávy?
To se dá velmi špatně zobecňovat. Dokonce si nemyslím, že musí jít nutně o to, že by stavby měly dobu své největší slávy za sebou. Každá stavba nějakým způsobem žije a záleží, jakým způsobem se o ni lidé starají. Někdy se o ni staráme, někdy se na ni zapomene. Někdy ji zrekonstruujeme a její sláva se vrací. V naší republice je výstavba za posledních tisíc let. A nevyhnutelně některé stavby začnou ztrácet svoji funkci. To je záležitost zámků, hradů, které dnes fungují úplně jinak. Ale patří sem třeba i hospodářské dvory, kterých je tu opravdu moc. To je vlastně jeden z nejohroženějších typů staveb. Dneska je koncentrace zemědělství moc velká a tyto dvory se už nevyužívají. Někdy se z toho povede udělat turistická záležitost.
Jenže to nejde s každou starou stavbou.
Přístup k tomu je různorodý. Já se bojím toho, že dnes vítězí ten pragmatismus. Že význam má jen to, co se vyplácí, což mi přijde na hlavu. Jak chcete spočítat něco, co má nějakou historickou i řemeslnou hodnotu. Pokud bychom vzali příklad domu v České Kamenici, co byl zbourán a chtěli dnes postavit repliku, tak by to nešlo, nezaplatilo by se to. Lidé už dnes používají úplně jiné technologie, museli by na tom dělat umělečtí řemeslníci a cena by byla závratná.
Jaké řešení navrhujete?
U konkrétní stavby bychom si měli říct, co je na ní zajímavého a cenného a nějak to zhodnotit. Mně se teď hodně líbí ta móda, která asi trochu souvisí s "hipsterstvím". Že máte třeba novou kavárnu, ale je tam rozpraskaný strop, kde jsou vidět všechny nátěry, nebo jsou zachované původní průmyslové prvky, které tam už byly. A to se mi líbí, protože vlastně nahlížíte na tu historii. Ohrožených staveb je prostě hrozně moc. Ze všech nemůžeme udělat muzea, to není řešení. Musíme v nich pracovat a žít, a to si myslím, že je jediná možnost, jak je zachránit.
Měl byste i nějaký příklad?
Když třeba jedete do Itálie, tak i ve středověkých městech vidíte, že tam lidé normálně žijí. I v Benátkách vidíte, že tam lidé normálně bydlí, a to je velmi důležité. Určitě tu máme stavby, o které se někdo stará, o těch se teď nebavíme. Ale pak je zde mnoho staveb, které nejsou mediálně zajímavé a chátrají. Různé drobné stavby, hospodářská stavení, a ty pomalu mizí.
Jaký je podle vás nejčastější důvod chátrání staveb?
Ve většině případů je to opravdu tím, že už ztratí svůj účel. Ale může to být i z finančních důvodů. Za hodně velký problém považuji industriální objekty. Objekty jsou obrovské, ale nikdo moc neví, co s nimi.
Dají se hledat i nějaké historické důvody?
Můžou mít vliv i velké majetkové výměny, co se čas od času dějí. Vyhnání Němců byl z tohoto hlediska významný problém. Najednou do těch staveb přišli lidé, kteří k nim neměli žádný vztah. Potom vlastně celá doba šíleného komunismu, který tady byl. Udržování staveb sprostě nebylo na pořadu dne a jen se využívalo to, co zbylo po První republice. Šlo to pomalu do kopru. Potom osmdesátý devátý a velké majetkové výměny, mnohdy byly nedotažené a nepovedené. Že dochází k chátrání je v zásadě normální. Vždy se staré stavby nahrazovaly novými, akorát se to dělo postupně.
Jak spolek Prázdné domy vznikl?
Jsme teď normální spolek, už reálně existujeme i na papíře. Vznikl, když jsem zjistil, že neexistuje nějaká plnohodnotná databáze prázdných objektů. Něco dělaly obecní úřady, samozřejmě velký seznam má Národní památkový úřad, ale eviduje jen kulturní památky. Nějakou databázi má i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale nebyla databáze, v níž by byly objekty bez ohledu na jejich význam. To bylo na začátku naší snahy. Chtěli jsme, aby se o tom mluvilo jako o společenském problému. Ze začátku se ve spolku sešli lidé, které bavil urbex (poznávání měst, průmyslových areálů a dalších objektů, které vznikly lidskou činností, pozn. red.), ale už je nenaplňoval a chtěli ty stavby nějakým způsobem zachraňovat.
Takže hlavním smyslem spolku je vytvoření databáze?
Přesně tak. Hlavním smyslem byla databáze. Začali jsme shánět lidi, kteří by nám s tím pomáhali. Snažíme se u každé stavby najít její historii, její příběh.
Snažíte se hledat i způsoby, jak řešit záchranu konkrétních budov?
Vlastně nám přijde hodně důležitá otázka dočasného pronájmu. Stavby totiž můžou zchátrat hodně rychle. Stačí, když tam chvíli nikdo nebydlí, zatéká do nich nebo se do nich nastěhuje někdo, kdo by neměl. A za pět let je potom taková budova většinou k nepoužití. Jsou tam stavební problémy, statické závady. Představte si, že třeba umře majitel domu a nastane doba, kdy se hledá nový majitel. Ten se může najít, ale taky nemusí. Stavba mezitím trpí. Ale pokud by se stavba mezitím užívala dočasně, pomohlo by jí to.
Co konkrétního si pod tím lze představit?
Je velké množství neziskovek, které by mohli budovu využít a velké množství lidí, kteří shánějí bydlení. Studenti často shánějí dočasné bydlení, takže by jim pravděpodobně nevadilo, pokud by věděli, že tam mohou být jen tři roky. A chtěli bychom, aby se s tímhle institutem začalo pracovat.
Jak získáváte tipy na opuštěné stavby?
Od začátku jsme projekt koncipovali tak, aby fungoval jako sociální síť. Třeba medializace se podle mě povedla, ale v té sociální síti máme ještě rezervy. Lidé nám své tipy na stavby posílají sami. Něco samozřejmě odhalíme díky osobnímu průzkumu v terénu. Člověk jede na výlet a všimne si chátrající stavby. Tak si ji nafotí a my ji potom zveřejníme. Je důležité, aby stavba vypadala zvenčí dlouhodobě opuštěně. My do databáze záměrně nedáváme objekty, které jsou čerstvě opuštěné, a to z jediného důvodu. Je v nich ještě určitě spousta zajímavých věcí a my nechceme být nějakým pohodlným návodem pro zloděje. Takže takové fotky nám lidé také posílají, ale my je nezveřejňujeme.
A na internetu profily staveb spravujete sami?
Poslední dobou se nám ozývají i různí místní patrioti, kteří se o jednotlivé budovy na našem webu starají. Shání jejich historii, historické fotky a podobně. Za tyto lidi jsme opravdu rádi.
Vy osobně máte teď nějakou oblíbenou stavbu?
Teď momentálně asi ne. Všechny stavby, o které se staráme, se postupně bourají. Teď se třeba bourala unikátní pražská výtopna Mazutka, z čehož jsme byli hodně nešťastní. Vypadá, že zbourají i Transgas, kde už je všechno schválené. To je stavba, která svým způsobem provokuje, ale stojí už hodně dlouho a neradi bychom o ni přišli.
Nějaký více pozitivní příběh byste neměl?
To jsou spíše takové drobnosti. Ale co mi dělá radost je třeba kostelík ve Vrbici, o který se stará jedna chalupářka. Je to vesnice, kde byly krásné stavby, ale dneska jsou ve velmi špatném stavu. Kostelíček se postupně, pomalu opravuje. Vypadá to, že se to bude opravovat dalších pět let, ale tohle je asi ono. Z méně známých věcí dělat o něco známější. O tom to je.
Tomáš Kiss
