Recenze: Hledání ztraceného času poprvé v českém divadle

Národní divadlo Brno uvedlo inscenaci sedmisvazkového románu Hledání ztraceného času od francouzského spisovatele Marcela Prousta. Jedná se o vůbec první divadelní adaptaci tohoto románu v České republice.

Brno – Adaptace klasických románů nejsou v divadlech nic neobvyklého. Když však jde o přetváření díla Hledání ztraceného času na činohru, musí zasvěcený čtenář přinejmenším překvapením zvednout obočí. Sedmidílný román Marcela Prousta má totiž přes čtyři tisíce stránek. Spisovatel na románu pracoval přes čtrnáct let. Neustále zapisoval postřehy a úvahy ze svého života a tvořil obraz francouzské společnosti přelomu devatenáctého a dvacateho století. Lze takto rozsáhlé dílo vůbec přenést na divadelní jeviště tak, aby divákovi dávalo smysl a netrvalo desítky hodin? Odpověď na tuto otázku poskytl už v roce 2000 anglický dramatik, básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu Harold Pinter spolu s režisérkou Diane "Di" Trevis. Zahraniční kritici britskou inscenaci přijali kladně, u nás ji divadla však nehrála. Příležitosti se chopil režisér Jan Antonín Pitínský, který letos v dubnu Pinterovu inscenaci poprvé představil českému publiku.

Právě moment překvapení, který plyne ze zdánlivé nemožnosti román vhodně adaptovat, je největším lákadlem hry. Před začátkem představení divák neví, co má očekávat. Už na úvod hry dochází k rychlému prostřídání několika scén, které jsou pro zbytek představení klíčové. Obraz z Marcelova nešťastného dětství střídá scéna představující moment jeho smrti. Nemá cenu přemýšlet nad tím, co všechno muselo být z jednotlivých svazků románu vyškrtnuto. Činohra Hledání ztraceného času už od začátku vyžaduje divákovu plnou pozornost a je snadné se v ní ztratit. 

Jedním z významných úvodních momentů je Marcelova oslava padesátých narozenin. Na ní se sejdou lidé, kteří sehráli svou roli v Marcelově životě. Většina z nich pronese několik replik či vede s Marcelem dialog. Představení poté skáče na časové ose zpátky do minulosti, jednotlivé postavy přítomné na oslavě potkáváme skrze představení znovu a vidíme, jak se se spisovatelem setkaly a jaký s ním měly vztah. Chování postav na oslavě je totožné s jejich chováním ve zbytku představení. Ve hře se lidé s plynoucím časem nemění. Zůstávají stále stejní, drží se svých neřestí. Za jeden z hlavních motivů díla tak lze označit neproměnlivost lidí v čase.

Už ve zmíněném momentě oslavy se projeví slabina této inscenace. Činohra představuje tucet důležitých postav v několika málo minutách. Divák, který není zdatným znalcem předlohy či Pinterovy inscenace, se v nich může rychle ztratit. Zavádějící je také fakt, že někteří z představovaných lidí jsou už po smrti. Je i Marcel v momentě své narozeninové oslavy po smrti? Umírá snad právě? Na jevišti se najednou děje příliš, přestože jsme teprve na začátku. Představení se nesnaží nic vysvětlovat, naopak od této chvíle nabírá intenzivní tempo. Publiku hra nedává šanci vydechnout a utřídit si dojmy. Následuje smršť událostí, která se rychle začíná opakovat. Lásku střídá nenávist. Postavy se uvnitř svých vzájemných milostných vztahů nacházejí v nešťastném kruhu, který řeší nevěrou a lhaním. Nakonec ovšem všichni hrdinové dramatu zůstávají stejně nešťastní a zoufalí. Hru není snadné pochopit, nenabízí k tomu mnoho příležitostí. Tíživá atmosféra však na diváka doléhá tak jako tak.

Dramatu se spolehlivě daří přenést momentální náladu jednotlivých scén na diváka, a to zejména díky hereckým výkonům. Veškeré dění ženou herci k hraně únosnosti. Repliky pronáší afektovaně, v jejich tvářích se střídá jedna grimasa za druhou. Přesto většinu času nepůsobí trapně nebo nuceně, naopak se jim přehráváním daří vyjádřit silné emoce. Za zmínku stojí například srdceryvný výkon Terezy Páclové v roli Marcelovy milé Albertine. Expresivita herců je skvěle doplněna jednoduchou kulisou, která zůstává po celou dobu představení téměř nezměněna. Prostředí je šedé, pracuje s tvary a světlem. Dává tím vyniknout barevným postavám.

Zajímavým krokem byla volba hudby, která v představení sloužila zejména k zvýraznění chování postav. Beznadějné jednání hrdinů podtrhávaly hluboké, zlověstně znějící tóny. V jiných momentech tvořila hudba absurdní kontrast ke zbytku dění. Při scéně, kdy mladé dívky tančí na pláži, se místo očekávatelné malebné melodie ozvala těžkopádná elektronické hudba s dunícími basy. Přestože by nečekaně zvolená moderní hudba mohla publiku připadat pouze jako okatý pokus o prvoplánový humor, v představení tvořila příjemné zpestření a odpočinutí mezi dialogy.

Adaptace Hledání ztraceného času působí přinejmenším rozporuplně. Divákovi stačí k ztracení niti chvilka nepozornosti. Naopak obsahuje činohra dostatek groteskních momentů, takže ačkoliv ji publikum nemusí nutně pochopit, stále umí pobavit. Přetvoření sedmisvazkového románu na divadelní hru je natolik ambiciózní krok, že lze k dramatu jen stěží přistupovat bez jakýchkoliv očekávání.  V tomto bodě si počin už na začátku nechtěně podkopává nohy. Příjemce může sice nadchnout, ale také snadno zklamat. Konečný dojem se nachází někde mezi. Na jedné straně stojí výborné herecké výkony, svěží břitkost a absurdita dialogů, jednoduchá scéna a inovativně zvolená hudba jakožto podařené prvky díla. Na straně druhé se však každý z jmenovaných kladů snadno rozplyne v nejasném sledu jmen a událostí, což je nepochybně škoda. Je možné, že drama Hledání ztraceného času je zkrátka jedno z těch děl, které je potřeba vidět víckrát. Reprízu plánuje Národní Divadlo Brno na 8. května.