Komentář: Za sucho si můžeme sami, aneb když je člověk špatný hospodář

Jaro ještě ani pořádně nezačalo a Česko už sužuje sucho, chytají se zemědělci za hlavy. Ačkoliv byly poslední týdny zdánlivě deštivé, přírodě to neuleví tak, jak bychom očekávali. 

Nejvíce skloňované slovo za poslední měsíce – sucho – nedá spát českým zemědělcům. Taky je proč se obávat. Že je to problém opravdu závažný, pocítí již brzy většina nejen české společnosti. A přitom spousta lidí žije v domnění, že letošní výrazně deštivé jaro vrátí kýženou vláhu zpět do české krajiny. Jenže půda dnes už téměř přišla o schopnost zadržovat vodu, která po vrchní udusané vrstvě steče rychle do řek. Ani ve vybetonovaných městech si vodu pořádně neužijeme, třebaže by výrazně pomohlo využít potenciál budov a vytvořit na nich tzv. zelené střechy. Zeleň a obzvlášť pak parky by neměly chybět ani v ulicích, kde kromě zadržení vody poskytnou stín v parných letních dnech. Ministerstvo životního prostředí letos opět vyrukovalo s dotačním programem Dešťovka a napomohlo tak zvýšit povědomí o nastávající krizi. I to je však stále minimum, co můžeme pro sebe i pro přírodu udělat. Nezbývá než se už konečně naučit hospodařit s vodou, a to nejlépe po vzoru přírody.

Utnout tipec velkým zemědělcům

Radikální změnu vyžaduje také nakládání s půdou. Princip je to víceméně prostý, všeho moc škodí. A když se krajina přetransformuje v masivní lány s monokulturami, aniž by se střídaly s přírodě blízkým prostředím a remízky, ztratí na odolnosti vůči okolním vlivům. Taková půda je dnes už takřka mrtvá. Půdě nesvědčí ani současné zemědělské postupy a nadměrné využívání herbicidů namísto tradiční orby. K většině ze zmíněných zásahů, jejichž dopady nyní pociťujeme, samozřejmě došlo už za komunismu. Proč v daném trendu však nadále setrvávat? Uvážíme-li, s jakým zápalem se u nás dnes pěstuje řepka, která je náročná na chemické postřiky, čímž znehodnocuje půdu, je zřejmé, že jsme si moc nepřilepšili. Babiš tak dělá vše pro to, aby v Česku nebylo zavedeno zastropování evropských zemědělských dotací, jež se orientuje na podporu malozemědělců v neprospěch magnátů, jako je právě náš premiér. Jakmile zemědělský podnik roste, jde příroda stranou.

Za návrat mokřadů do české krajiny

V boji proti suchu výrazně pomůže i omezení meliorace (soubor opatření pro odvod vody z krajiny, pozn. red.), obnova mokřadů a dalších pramenišť, nikoli výstavba dalších přehrad a rybníků, které pouze kumulují vodu na jednom místě. Pomoci by také mělo vrátit se k přirozené skladbě lesů, jehličnany totiž nedokáží zadržet vodu tak dobře jako listnaté stromy. Nabízí se také řada opatření, jak může i jedinec přispět ke zlepšení současné situace. Například anglický trávník dnes již není symbolem krásné zahrady, jako spíš chimérou, co napomáhá vysychání půdy. Podobně je tomu i v případě splachování – nač plýtvat pitnou vodou, když můžeme zpětně využít šedou vodu. O tentýž cíl usiluje i nově vzniklá iniciativa s názvem Kbelík vody. Ta se snaží už jednou použitou vodu zavlažovat vyprahlé okolí.

Čas vyhlásit klimatickou nouzi?

Řešit jen důsledky našich činů, a sucho je jedním z důsledků klimatické změny, je sice krásné, avšak krátkozraké. Stojíme dnes na pomezí cest a to, jakým směrem se vydáme, neodvratně ovlivní budoucí vývoj. Přesto Česká republika dosud nevyhlásila stav klimatické nouze, která by slovy premiéra ohrozila průmysl. Za pozitivní krok nelze označit ani podpis Pařížské klimatické dohody fungující pouze na bázi liknavých doporučení. K čemu nám ale bude hospodářský růst, když nám hrozí řada přírodních katastrof spolu se vznikem různých sociálních konfliktů? Budoucnost nás možná naučí vážit si vody.

Autor: Karolína Tomečková