Psychopatolog Drbohlav: Masové vrahy vytváří naše nemocná společnost

Andrej Drbohlav se věnuje analýze chování masových a sériových vrahů. O tomto tématu vydal dvě knihy - Psychologie sériových vrahů a Psychologie masových vrahů a vytvořil sérii přednášek. Přednášet bude 11. prosince i v Brně. 

Ve svých knihách o masových vrazích zmiňujete, že je naše společnost nemocná. V čem tato nemoc spočívá?

Masoví vrazi vznikají v těch částech světa, kde je společnost v podstatě spokojená, ekonomicky zabezpečená a trochu i materiálně rozežraná. Vysoký počet pachatelů v USA je dán tím, že se tam vytváří klamná domněnka, že se všichni lidé mohou mít dobře.

Jak se tato nemoc projevuje?

Velkou a významnou roli na tom má v mnoha ohledech obrovská viditelnost zla, kterou jsme bombardováni ze všech stran. Když se dnes podíváte na běžné zprávy a na mediální obsah, to množství zla je obrovské. Její přemíra vede k tomu, že se člověk v sebeobraně stává vůči ní imunní a slepý.

Co tedy dělá z lidí masové vrahy?

Na jedince tlačí společnost v tom, jací by měli být a čeho by měli dosáhnout. V takových jedincích na podkladu dlouhodobého komplexu méněcennosti může jako důsledek vzniknout to, že se společnosti chtějí pomstít na jejím citlivém místě.

Je-li důvodem současné nastavení společnosti, je vůbec možné problém masových vrahů nějak řešit?

Měli bychom se mnohem více věnovat tomu, aby se lidé mezi sebou nevzdalovali. Je potřeba se učit, jak spolu komunikovat, jak naslouchat a číst. Společnost se vyvíjí k elektronické komunikaci, k využívání sociálních sítí a spíše k izolovanému způsobu života. Řada lidí pod tlakem raději utíká do vlastní bubliny jistoty. Schovávají se za anonymní jména a z domova ve výrazně větší vnitřní síle šlehají plameny vzteku kolem sebe. Toto doporučení je však hodně naivní, když současná generace dětí a mladistvých je kyber-generací.

Co jiného lze ještě udělat?

Důležitým pilířem toho, aby se tyto věci měnily nebo minimálně nerozvíjely, je i to, jakým způsobem mluvíme o samotném zlu. U masových vrahů funguje takzvaný copycat efekt neboli fenomén nápodoby. Pravděpodobnost, že podobné činy budou kopírovány a napodobovány je výrazně vyšší, když jsou lidé informováni necitlivým způsobem o podobných činech.

Měla by se tedy média více regulovat?

Jsem si vědom toho, že novináři musí o věcech informovat. Je ale na zvážení nejen jednotlivých médií, ale každého novináře, v jaké četnosti je nutné o zlu informovat a jakým způsobem to činit. Důležité je, aby první a mnohdy neověřené informace o útočníkovi nevytvořily v publiku pocit souznění. Spousta lidí se totiž může nacházet v situaci, která je podobné té, v níž byl pachatel. Tím pádem by vznikl klam, že takový útok je řešením, pomstou, zviditelněním a podobně.

Bylo například správné, že média nemohla informovat o některých věcech týkajících se střelby v mešitě na Novém Zélandu?

Rozhodnutí, které udělali na Novém Zélandu je sice pokrokové, ale má několik slabých míst. Například to, jakým způsobem ho prezentovali. Došlo k vytvoření úplně opačné dynamiky a lidi to začalo zajímat ještě víc. Pokud by to jen zakázali a nezmiňovali kauzu takto otevřeně v médiích, tak by případ dost možná vypadal jinak. Slabinou bylo také to, že ještě před jakýmkoliv zákazem lidé už podstatné informace věděli, protože pachatel vše streamoval (přenášení audiovizuálního materiálu v reálném čase, pozn. red.) na internet. Zde je přenosnost informací bezhraniční a internet je právě ten největší urychlovač veškerých chorobných jevů ve společnosti. V tom se také vliv zákonodárné věci a médií vrací k nejpodstatnější složce, a tou je rodina. Pokud budou rodiče znát rizika, která přináší virtuální prostor, tak také budou schopni lépe poučit svoje děti o tom, jaký obsah vyhledávat a jaký obsah automaticky odmítnout.

Jak může internet děti ovlivnit?

Děti jsou mnohem znalejší a zdatnější. Někdy se může stát, že si jako zástupný vzor nebo vysvětlení některých svých otázek ve vlastní slabé chvíli zvolí cestu za zády nějakého influencera, což je dnes populární pojem vztahující se k určité skupině jedinců na internetu, která je vlivná a lákavá. Dneska chce být influencerem každý. Jenže oni ti influenceři nejsou jen ti, kteří radí, jak se obléct a co jíst. Ve světě internetu jsou bohužel i jedinci, kteří vykazují širokou škálu poruch osobnosti. Svým vlivem dokážou vytvářet klamný pocit toho, že je dobré být nadřazený, silný či agresivní.

To vypadá, že média ani zas tak důležitou roli nehrají...

Hrají naprosto zásadní roli, ale jsou doplňována dalšími zdroji a tvořiteli informací, jejichž regulace je mnohem obtížnější. Regulace médií je možná. Jednoduše by se sešli zástupci největších tištěných, zvukových a obrazových medií a položili si základní otázku, jestli by nebylo dobré informační prostor více rozředit i příjemnými věcmi, aby se nevytvářela vize světa jako zlého místa. Děje se spousta dobrých věcí. Už se nad tím dříve mnozí zamysleli – třeba FBI vypracovala mediální manuál, jak informovat o takových věcech. Nikdo to nerespektuje. Ředitelé různých médií mi většinou říkají, že musí pracovat s obsahem, který se prodává, a zlo se prodává evidentně výrazně lépe.

Počet útoků masových vrahů narůstá, v USA pak mnohem zřetelněji. Čím se liší evropská a americká společnost?

Je to v celé řadě aspektů. Tady v Evropě jevy jako masové vraždy a další patologické jevy jsou, ale prožívají si trošku jiný vývoj. Evropa je tvořena menšími geopolitickými a ekonomickými celky s odlišnou sociokulturní, ekonomickou a jinou tradicí. My tedy vytváříme národní rodiny, zatímco Amerika je obrovská plocha velkého množství etnik. Také tam působí různé tlaky, očekávání skupiny nebo témata, s kterými se společnost nedokáže dobře vyrovnat. Důležitým aspektem jsou i zbraně. Větší dostupnost zbraní principiálně zvyšuje riziko, že zbraně budou k něčemu špatnému užity. Naleznete i země, ve kterých je zbraní ještě více než v USA, ale podstatná je filozofie – používají zbraň například k lovu a s tímto vědomím i ke zbrani přistupují. Jeden ze základních důvodů, proč si zbraně pořizují lidé v Americe, je pro vlastní bezpečnost. Tím se ale dramaticky mění pohled na zbraň.

Když se počet útoků v Evropě zvyšuje, zvyšuje se počet útoků i v Česku?

Tady se nedá vůbec hovořit o nějakém vývoji, protože tady takové činy nejsou. Bojujeme s jinými problémy – s kyberšikanou nebo mezilidskou agresí. Máme své fenomény a své jevy, masové útoky tu ale nejsou. Já bych si přál, aby tomu tak bylo i nadále, ale říkám to zároveň v okamžiku odborné naivity, protože vím, jak rychle se takové jevy šíří.  

Autor: Agáta Paličková