Agresivita je téměř na denním pořádku, říká záchranářka

Být neustále ve střehu, mít silné nervy a umět se rychle rozhodovat. Takové by měly být základní charakterové vlastnosti zdravotního záchranáře, tvrdí lékařka a záchranářka Helena Franková, která zachraňuje životy v Brně a okolí.

Brno – Helena Franková se narodila v Brně a už skoro třicet let pracuje u záchranné služby. Při konci studia Lékařské fakulty Masarykovy univerzity si za svůj obor zvolila ARO – anesteziologicko-resuscitační oddělení. Po ukončení studia pracovala nejdříve ve Zlíně a poté se přestěhovala do Brna. Kromě práce záchranářky také pracuje pro Medical Assistance Air Ambulance. Tato společnost zařizuje bezpečný transport pacienta do jeho rodné země.

Proč jste se rozhodla právě pro toto povolání?

Povolání lékaře pro mě bylo jasnou volbou už na střední škole. Vždy jsem ráda řešila problémy rychle a efektivně a tato práce je pro to jako stvořená. Ke konci studia jsem si vybrala obor Anesteziologie a resuscitace, jelikož právě zde musím vše řešit rychle, sama a mám naprostou zodpovědnost a volbu. Také mi vyhovuje režim dvanáctihodinových směn, které ne vždy strávím prací. Mám tak možnost i jakéhosi odpočinku během pracovní doby, možnost studia, možnost si v práci třeba i uháčkovat svetr nebo vyžehlit prádlo (směje se).

Co vás na práci záchranářky nejvíce baví?

Baví mě, že je každý výjezd jiný. I když by se po třiceti letech mohlo zdát, že se vše opakuje, není tomu tak. Musím umět improvizovat a poradit si doslova za všech okolností. V tomto oboru se opravdu učíte celý život. 

Pamatujete si na svůj první den ve službě?

První den si přesně nepamatuji. Ale co vím, je, že jsem se strašně bála, jestli to zvládnu a něco někde nepokazím, protože tato práce znamená znát spoustu medicínských oborů. Také si ale vybavuji těšení se na něco nového, o co jsem tak dlouho ve škole usilovala.

Jste v oboru přes třicet let. Co se od té doby změnilo?

Po letech se změnila především skladba pacientů, ke kterým se jezdí zbytečně pro jejich nezodpovědnost a lenost si sám zajít k obvodnímu lékaři. Dále pak výjezdy k nepřizpůsobivým občanům, kteří jsou agresivní a sprostí. Lze očekávat, že po pátém opilci či feťákovi, co vyhrožuje, že skočí z mostu, je posádka tak unavená, že postrádá síly na opravdu závažný stav, třeba resuscitaci dusícího se dítěte.

Výjezdů sanitky tedy značně přibylo?

Neskutečně. Před dvaceti lety jsem měla maximálně čtyři výjezdy za den, a to opravdu opodstatněné. Nyní je jich i dvakrát víc. Měla jsem i třináct výjezdů za dvanáctihodinovou noční směnu. Není to jen psychické vypětí, ale i fyzická námaha z tahání naprosto zbytečně těžkých batohů s vybavením, mnohdy pěšky do šestého i vyššího patra. Naprosto jiná situace je, když se opravdu jede k osobě v bezprostředním ohrožení života. Tam si člověk tu únavu nějak ani nepřipouští.

Zhruba kolikrát denně vyjíždíte k případům, které jsou opravdu akutní?

Každý den je jiný, každá směna je jiná. Nevedu si statistiky, ale přibližně každý třetí výjezd je opravdu opodstatněný. Zbytek jsou naprosté banality, nevhodné ani pro posádku bez lékaře, tedy pro rychlou zdravotnickou pomoc. Lidé kolikrát zdržují kvůli hloupostem, zatímco někde jinde člověk bojuje o život a opravdu potřebuje naši pomoc. Nejhorší jsou páteční noční směny, všichni pijí, ovšem ne s mírou. Pak také silvestrovské noční, to si snad umí představit každý, jak všechny výjezdy vypadají.

K zbytečným maličkostem tedy vyjíždíte poměrně často?

Ano, lidé berou záchranku jako bezplatné taxi do nemocnice, kde je údajně po doručení vyšetří hned a oni nemusí čekat. Tak to ovšem není. Podle akutnosti na ambulanci sdělíme, zda člověk musí jít hned na sál, nebo může počkat klidně i dvě hodiny. Kolikrát jsou pak pacienti tak sprostí a neurvalí, že tomu ani nemohu uvěřit. 

Jak na to reagujete?

Tak třeba naposledy to byla opilá Romka, která spadla na chodník před ubytovnou. Volala, že jí bolí záda. Po dotazu, co se stalo a co ji bolí, na nás začala křičet, ať táhneme tam a tam a že nás nevolala a nic nechce. Jakékoli pomoci se bránila a do jednoho kolegy dokonce kopla. Tak jsem posádce nařídila nástup do auta a odjezd. Vše jsem doslova napsala do počítače a oznámila telefonicky na dispečink. Pokud po mně někdo požaduje pomoc či práci, bude se chovat slušně. V opačném případě odjíždím. Podle vyhlášky musím v prvé řadě dbát na bezpečí a zdraví sebe i zbytku posádky.

Takže se s agresivitou u pacientů setkáváte poměrně často?

Agresivita je skoro na denním pořádku. Mnohdy u opilých a zfetovaných, ty řeší policie v naší součinnosti. Potom také hlavně u lidí, kteří si nás volají k starým příbuzným, jimž už nelze vzhledem k věku a diagnóze nijak pomoci, nicméně rodina chce okamžitý zásah a zázrak. Pakliže nechcete udělat, co si oni nadiktují, vyhrožují stížností. Takových situací, které jsou až k neuvěření, jsem zažila spoustu. 

Podělila byste se o nějakou?

Například při jednom výjezdu, kdy jsme museli vyjít až do osmého patra, na nás paní u vchodu začala řvát, ať si vyzujeme boty. Přitom jí v obýváku leželo zadušené dítě! Posádka se bez výhrad nevyzouvá. Rozhodující je život, ne stav koberce. Také máme plné ruce batohů, notebook, defibrilátor, odsávačku, bombu s kyslíkem, ventilátor a další. Že bychom to před dveřmi odložili, vyzuli se a pak to zase pobalili a vstoupili? To už by mnohdy nebylo k čemu. Musíme umět rychle jednat a být nebojácní. 

Jakými dalšími vlastnostmi by podle vás měl záchranář oplývat?

Být zdravě sebevědomý, rychle se rozhodující, empatický a slušný. Ne vždy je v reálu možné takovým být. I my jsme jenom lidé z masa a kůže, unavitelní a nevyspaní. To si však bohužel většina lidí neuvědomuje. 

A jaká jste vy jako pacientka? Chodíte k lékaři ráda?

Upřímně? Ne (směje se). Skoro jako každý z tohoto oboru. Nerada chodím na prohlídky a podobně. Mám toho v práci až až, takže se volný čas snažím trávit především mimo nemocnici. K lékaři chodím, jen když je to naprosto nutné a nedokážu si pomoci sama.

Ovlivnila vás nějakým způsobem vaše práce v soukromém životě?

Z mnoha výjezdů, hlavně k mrtvolám, mám doma deprese a těžkou poruchu spánku. Budím se každým zvukem, prakticky po hodině. Pokud se chci vyspat, musím si vzít prášek. Tato práce si holt vyžaduje svou daň. Je opravdu vyčerpávající, ale beru ji jako svoje poslání.

Máte nějaké motto, kterým se řídíte? 

K opravdu nemocným pacientům se snažím chovat tak, jako bych tam ležela já. Protože jednou tam bude ležet každý a také bych nechtěla, aby na mě byl někdo zlý, až mi bude opravdu špatně.

(Autorka: Olga Brýžová)