Mrtvá těla mají specifický odér, na který je potřeba si zvyknout, říká patoložka

Povolání patologa už od nepaměti provází představa hororové postavy s gumovými rukavicemi naklánějící se nad mrtvolou. Proč je pro nás patologie tolik důležitá a co všechno se z pitev zjišťuje popsala patoložka Michaela Bártů. 

Praha – S mýty a předsudky se patologové musí vyrovnávat každý den. Jejich profese však není pouze o zemřelých pacientech, ale především o těch živých. Kromě pitev totiž provádějí také důležitou diagnostiku. „Patologové rozhodně nejsou lékaři, kteří jsou celý život zavření na temných pitevnách, kde svačí nad otevřenými těly a u špinavého stolu popíjí alkohol,“ popisuje Bártů.

V čem přesně spočívá vaše práce? Jedná se opravdu především o pitvání těl?

Moje práce je o pitvách jen minimálně. Profese patologa jako taková je především spojená s živými pacienty, protože o patologii se opírá veškerá diagnostika spojená s nádorovými onemocněními. Žádná onkologická diagnóza není potvrzená, dokud ji neudělal patolog. A kde není diagnóza, tam není léčba. Pod rukama nám tak denně projde obrovsky široké spektrum vzorků, jako například diagnostické biopsie (odběry vzorků tkáně, pozn. red.) z podezřelých ložisek, výrůstků, zduření a bulek, ale i rutinně odstraněná znaménka, zanícené žlučníky, slepá střeva a tak dále. V zásadě skoro všechno, co je pacientovi chirurgicky odstraněno, je zasláno na histologii, což je takové kódované označení pro patologii. Histologická vyšetření provádí vždy patolog. Především ale vyšetřujeme orgány, které byly odstraněné kvůli zhoubným nádorům a tyto nádory dále specifikujeme pro ošetřujícího lékaře. Určujeme jejich typ, rozsah nádorového onemocnění, šíření do cév či lymfatických uzlin a další parametry nezbytné pro stanovení prognózy pacienta. K moderní patologii ale patří i specializovaná vyšetření, která určí přítomnost specifických genetických mutací, pro které existuje cílené léčení. Patolog je tedy pro pacienta naprosto zásadní, protože mu pomáhá nastavit léčbu.

Proč jste si vybrala právě tuto oblast lékařství? 

Pro dané odvětví jsem se rozhodla, protože je svojí podstatou zásadně propletené s klinickými obory a s péčí o pacienta, i když s ním osobně vlastně nikdy nepřijdeme do styku. Patologie je neskutečně rozmanitá a kromě základní diagnostiky je i úzce spojená s výzkumem a s výukou, takže se člověk může realizovat různými způsoby. Mě osobně fascinuje zejména ten čistý, teoretický aspekt medicíny jako vědy. Patologie je z definice nauka o nemoci, o jejích podstatách a o tom, jak se projevuje. Nesoustředíme se na rutinní aspekty denní léčby o pacienty, ale na podstatu toho, co je trápí. Tím je to obor, jehož podstatou je odpovídat na otázky a eliminovat nejistotu, což mi přijde jako skvělý způsob, jak strávit pracovní život. A samozřejmě jen tak na okraj, patologové neslouží a mají pevnou pracovní dobu, na což se snadno zvyká.

Takže už od začátku medicíny jste věděla, že chcete být patoložka?

Věděla jsem, že mě tento obor přitahuje. Částečně i proto, že jsem hodně empatická a patologie s sebou nese určité odloučení od trápení a bolesti, kterou s sebou přináší klinické obory. Je ale pravda, že naše celé vzdělání je cílené na léčbu a na fakultě se všichni stejně učíme obrovské množství dat o lécích a terapii jako takové. Hlavně v posledních ročnících mě občas napadalo, že je škoda, že tyto znalosti nikdy neuplatním v praxi. Patologie ale nakonec vyhrála i díky praktickým aspektům. Nechtěla jsem po šesti letech extrémně náročného studia strávit celý život vyčerpaná službami v nemocnici a přenášet dané zatížení na moji rodinu.

Jak reaguje vaše okolí, když se dozví, čím se živíte?

To je těžká otázka, protože reakce okolí je vždy subjektivní a také záleží na tom, jakou mají o patologii představu. Pro lidi z lékařského prostředí je to zpravidla práce jako každá jiná, takže si spíš zavtipkujeme o tom, jaké je to se o víkendu taky vyspat. Známí, kteří o patologii moc nevědí, většinou reagují stylem: „Aha, no tak to tvoje služby ještě dlouho potřebovat nebudu“, na což někdy ráda odpovídám, že to pravděpodobně bude dříve, než si myslí. Většina lidí je totiž opravdu překvapená, že histologie, která jim od lékaře přijde, je vlastně od patologa.

Mně osobně přišla patologie vždy jako děsivá a depresivní profese. Jak ji vnímáte vy?

Tohle je bohužel předsudek, který pramení z neznalosti našeho povolání. V České republice jsou pitvy doménou mladých lékařů, kteří jsou před atestací. Po ní se patolog stává specialistou na bioptická vyšetření a po zbytek kariéry se většinou zabývá pouze diagnózou bioptickou, tedy prací se vzorky živých pacientů, pro které má jeho práce zásadní význam. Patologové tedy rozhodně nejsou lékaři, kteří jsou celý život zavření na temných pitevnách, kde svačí nad otevřenými těly a u špinavého stolu popíjí alkohol. Mně do atestace zbývají necelé dva roky, takže moji práci tvoří směs pitev a biopsií, přičemž každá z nich má svá specifika. Děsivé a depresivní povolání to ale rozhodně není, tedy o nic víc než medicína sama o sobě.

Jak tedy vypadá váš klasický den?

Můj konkrétně začíná ráno zpravidla pitvou, pokud dostanu nějakou přidělenou. Patologicko-anatomické pitvy, které u nás provádíme, můžou trvat od pětačtyřiceti minut v případě pitvy plodu až po tři hodiny, pokud se jedná o dospělé pacienty po složitých operacích. Po pitvě následuje základní vypracování pitevního protokolu, zpracování už odebraných vzorků na histologii a také prohlížení hotových preparátů v mikroskopu a jejich popis. Do toho pracuji ve fakultní nemocnici, takže mám na starosti výuku svých kruhů mediků. Jelikož jsem zároveň postgraduální student a součást výzkumného týmu, pracuji také na výzkumných projektech a přípravě publikací. Proložte si to pěti kávami, milionem telefonátů a stohem papírování a máte zhruba můj pracovní den.

Říkala jste, že také učíte na fakultě. Právě začínající medici si často stěžují na pronikavý zápach na pitevnách. Jak se s ním vypořádáváte?

Je pravda, že pitevny a mrtvá těla mají specifický odér, na který je třeba si zvyknout. Někdy se jedná jen o minimální zápach, který se moc neliší od odéru, který člověk zná například z řeznictví, a na ten se dá zvyknout rychle. Samozřejmě jsou případy, kdy pitváme pacienty po rozsáhlých břišních infekcích, s gangrénou (odumřelé tkáně, pozn. red.) střev či končetin a tam už je potřeba se při práci více soustředit a snažit se zápach nevnímat. To je ale něco, co se každý začínající patolog naučí velice rychle. Někdy je však specifický zápach těla pro patologa určitým vodítkem. Například pacienti s onemocněním jater nebo třeba s cukrovkou mají poměrně charakteristickou vůni, která nás může v diagnóze navést jistým směrem.  

Jaká byla vaše první pitva?

Překvapivě úspěšná, i když pacient z ní nevyvázl živý. Ale to je u nás riziko povolání. Myslím si, že pro všechny z nás je první vlastní pitva vždycky stresující, protože člověk se stejně jako v jakémkoliv jiném oboru bojí, že pacienta poškodí. U nás se může jednat o přehlédnutí důležitých nálezů nebo souvislostí, které by znamenaly nesprávnou diagnózu. I u pitev má toto obrovský význam. Ošetřujícím lékařům poskytujeme důležitou zpětnou vazbu, která pomáhá k objasnění někdy překvapivého průběhu onemocnění a může tak v budoucnu pomoci správné diagnóze u jiného pacienta. Já jsem se osobně nejvíc bála toho, že někde přeříznu něco, co mělo zůstat v celku, protože lidská těla ve skutečnosti postrádají krásné strategické barvy a jasně oddělené struktury, jak to máme v anatomických atlasech.

Jak dlouho po smrti se může pitva provést?

Tady záleží na tom, o jakou pitvu se jedná. Soudní lékaři jsou zvyklí na to, že vyšetřují těla v pokročilém stadiu rozkladu a navzdory tomu jsou často schopni určit příčinu smrti po extrémně dlouhé době. My pracujeme s těly zpravidla do dvaasedmdesáti hodin po smrti. Ale protože u nás hraje histologické vyšetření obrovskou roli, je důležité pitvu provést co nejdříve, ideálně do čtyřiadvaceti hodin, než začne docházet k posmrtnému rozkladu tkáně a buňky jsou potom pro nás hůře vyšetřitelné. Čas hraje roli zejména u tkání citlivých na nedostatek kyslíku, jako je například mozek, kde je pro zajištění kvalitních vzorků skutečně důležité provést pitvu co nejdříve.

Co se posléze s tělem stane?

Poté, co patolog nabere vzorky pro mikroskopické vyšetření, vrátí do těla všechny odstraněné orgány a pitevní laborant asistující lékaři tělo pečlivě zašije, omyje a připraví k předání pohřební službě. Ta si jej následně vyzvedne a připraví na pohřeb podle přání rodiny a pozůstalých.

Je česká patologie srovnatelná se zahraničními?

Jsem si naprosto jistá, že patologie v Česku je přinejmenším na celosvětové úrovni. Obor se rychle vyvíjí a patologická diagnóza nádorových onemocnění stojí na pomezí molekulární genetiky, o kterou se čím dál víc opírá. Vyšetření nádoru už tak není jenom o diagnostice mikroskopické, kdy nádor poznáme a popíšeme, ale stejně tak o diagnostice genetické, na které je potom léčba založena. V této oblasti si udržujeme vysoké standardy v souladu s doporučeními všech mezinárodních společností a naši pacienti tak mají přístup k opravdu kvalitní péči. Naše zdravotnictví je založené na principu solidarity a není v něm tolik aspektů komerční péče, jak je tomu často v jiných státech. Někdy dokonce poskytujeme lidem i kvalitnější služby, protože nejsou limitované tak přísnými finančními omezeními. Kvalitní diagnostika totiž rozhodně není levnou záležitostí.

Takže jsou patologové žádanou profesí na trhu práce?

Patologové jsou obecně nedostatkovým zbožím a poptávka je po nich obrovská. Jednak proto, že se ve srovnání se všemi klinickými obory nejedná o atraktivní specializaci, a také proto, že vychovat kvalitního a zkušeného patologa trvá i desítky let. Patologie je taktéž extrémně náročná na spektrum znalostí, protože i patolog specializovaný na určitou oblast musí být schopný diagnostikovat onemocnění jakéhokoliv orgánu.

Kdybyste si měla vzpomenout na nejsilnější zážitek vaší kariéry, co by to bylo?

Jedny z nejsilnějších emocí s sebou přineslo pořízení nového kvalitního kávovaru, protože usínat za mikroskopem je strašně náročné na krční páteř.

(Autorka: Michaela Chmelová)