My jsme tady pro hráče, nikoli oni pro nás, říká fotbalový trenér Radek Buchta

Být fotbalistou a trenérem zároveň není zrovna běžné. Vyžaduje to vytrvalost, velkou vůli a schopnost neustálé koncentrace. Radek Buchta si tuhle dvojroli vyzkoušel na podzim v brněnské Zbrojovce a obstál.

Brno – K trénování mladých Zbrojováků v kategorii U-14 se Radek Buchta dostal loni v létě, dlouho předtím než v únoru ukončil profesionální kariéru. Tuto možnost dostal díky tomu, že trenérství v Brně sám vystudoval. Zatímco jedni jeho vrstevníci válčili se zkouškami a druzí s míčem, bývalý hráč Zbrojovky či Znojma zvládal obojí. „Před několika lety to bylo docela ojedinělé. Spoluhráči koukali, jak to můžu stíhat,“ vzpomíná Buchta na období, kdy se snažil získat univerzitní titul i místo v kádru brněnského celku.

Nenapadlo vás tehdy přerušit studium a soustředit se na fotbal?

Vůbec ne. Mohl jsem se zranit nebo bych se neprosadil do týmu. Doma mě vždy vedli k tomu, abych měl na prvním místě školu. Bylo náročné to skloubit. Neustále jsem pendloval mezi hřištěm a lavicí, ale dalo mi to strašně moc. Když jsem viděl, jak někteří kluci chodí jen hrát fotbal, uvědomil jsem si, co vše se dá v životě stihnout. Po bakaláři jsem studoval dálkově a na univerzitu docházel jen v pátek. Mohl jsem se víc koncentrovat na fotbal. Ty magisterské roky se s těmi předtím vůbec nedají srovnat.

Omezovalo nějak vaši kariéru to, že jste studoval?

V juniorce to bylo v pohodě. Tam byli kluci hodně mladí a počítalo se s tím, že chodí do školy. V áčku už byl fotbal moje práce a školu nikdo nezohledňoval. Trenér Beránek mi jednou řekl, že jsem víc profesionální student než profesionální fotbalista a přeřadil mě zpátky do juniorky, jelikož jsem se často omlouval z tréninku.

Trenéři tedy studium berou jako něco, co ruší od sportu?

Je to hodně individuální. Ve Znojmě byl naopak trenér Kalvoda v tomto ohledu ohleduplný a během zimní přípravy jsem jel v rámci školy na tři lyžařské kurzy. Příprava trvala asi dva a půl měsíce a já z toho měsíc chyběl. Navíc v době, kdy jsme hráli první ligu. Ale prostředí tam bylo rodinné a trenér mi vyhověl.

První i druhou ligu jste zažil ve Znojmě i v Brně. V čem je mezi soutěžemi největší rozdíl?

Rozdíl je hlavně v medializaci a zájmu. První liga láká mnohem víc lidí, i když v poslední době se to trošku srovnává. Ale tři až čtyři roky zpátky tam byl velký rozdíl. Odlišné jsou i stadiony a zázemí. Pro druhou ligu nejsou tak vysoké požadavky a tak kluby, které nemají peníze, se do nějaké renovace nepouští. Když jsem přicházel do Znojma, stál tam starý stadion i kabiny a neměli ani tréninkové plochy. Trénovat jsme jezdili všude možně po okolí.

Narušovalo to atmosféru v týmu?

Spíš jsme si dělali srandu z toho, že zítra budeme zas úplně někde jinde. Některá hřiště byla tak strašná, že by se tam nedala hrát ani čtvrtá třída (pozn. redakce: nejnižší fotbalová liga v České republice). Když jsme nesehnali nic vhodného, jeli jsme na louku, ani se tomu nedalo říkat hřiště, kde byly úplně zrezivělé brány a trénovali jsme tam. A to jsme byli v první lize! Ale naopak nás to spojovalo.

Ze Znojma jste se vrátil do Zbrojovky, kde jste na podzim kromě hraní za A-tým vedl kategorii starších žáků. Jaký byl půlrok v roli fotbalisty i trenéra?

Opět jsem měl velmi málo času. Trochu mi to připomnělo dobu, kdy jsem studoval. I teď jsem každý den lítal z jednoho konce Brna na druhý, ze stadionu do Tréninkového centra mládeže. Jelikož jsem místo některých tréninků s áčkem jezdil trénovat mladé kluky, vzdal jsem se navíc funkce pokladníka, protože jsem nestíhal zaznamenávat všechny prohřešky spoluhráčů jako třeba překopy přes síť. Teď, když už nehraju, mám trochu větší volnost, ale stále zůstávám v kontaktu s týmem.

Proč jste skončil s profesionálním fotbalem?

Sešlo se víc faktorů. V Brně mi končila hráčská smlouva, ale jako trenér jsem mohl pokračovat. Samozřejmě jsem uvažoval, zda nehrát jinde. Ale nedávno se mi narodila dcera a natolik zajímavou nabídku, abych se rozhodl teď z Brna stěhovat, jsem neměl. Důležitá je také perspektiva, protože trénovat můžu dalších třicet nebo čtyřicet let, ale hrát pouze několik. Jakmile jsem srovnal plusy a mínusy, vyhrálo trénování. I vzhledem k tomu, že jsem studoval a chtěl to taky uplatnit.

Je náročnější povolání hráče nebo trenéra?

Profesionální fotbalista má dopoledne trénink, pak jde na oběd a padla. Občas trénuje i odpoledne, ale potom může odpočívat. To mládežnický trenér je v práci až do pěti někdy šesti večer, takže je to časově náročnější. Když přejdete do dospělého fotbalu, je tam samozřejmě mnohem větší tlak na trenéra. Pokud se mu nebude dařit, tak mu do dvou měsíců dají výpověď. V Česku často vedení klubů nepracují koncepčně. Jen těžko se u nás objeví nějaký Ferguson, který trénoval v týmu Manchesteru United sedmadvacet let.

Kromě práce ve Zbrojovce jste nastoupil i do brněnské Regionální fotbalové akademie. V čem se tam přístup k tréninkům liší?

U naší kategorie U-14 je to na sebe napojené a tedy velmi podobné. Taky i proto, že spousta klubů v akademii hraje za Zbrojovku. Od pondělí do čtvrtka jsou kluci v akademii a klubový trénink mají pouze v pátek a ten navíc navazuje na práci v akademii. Je to z toho důvodu, že myšlenky a metodika v akademii vychází z fotbalového svazu a my ve Zbrojovce ten směr vidíme stejně.

Je akademie výhodná i pro hráče z jiných klubů? Nepřichází tyto celky o možnost trénovat hráče svým stylem?

Vesměs jsou kluby rády, protože jejich svěřenci můžou kvalitně trénovat ve větší konkurenci, než panuje v samotném klubu (pozn. redakce: do regionálních akademií jsou vybíráni nejnadanější fotbalisté z daného kraje napříč kluby). Slýcháváme, že to hráčům prospívá a zlepšují se. Na druhou stranu někdy daný klub jde jinou cestou a volí jiný herní systém, než jaký preferujeme v akademii. Pak je na herní inteligenci fotbalisty, aby se tomu při zápasech přizpůsobil.

Změnil se trenérský přístup od doby, co jste sám procházel mládežnickými kategoriemi?

Výrazně. Dřív bylo všechno na trenérovi, který řídil celý proces a názor hráčů ho nezajímal. Dneska se na jejich pocity hodně dbá. Musíme je dobře znát. Vědět, jak se cítí a získat si jejich důvěru, aby s námi komunikovali, když je třeba něco trápí. Co se týče tréninků, ty jsou intuitivnější, víc používáme různé hry a snažíme se, aby kluci zapojovali co nejvíc dovedností najednou. Také se častěji pracuje s balonem. Celá profese se významně posunula a já osobně se každý den od kolegů učím nové věci.

Jaká je role taktiky v mládežnických kategoriích?

Žádné velké taktické porady nemáme. Spíš je to o dovednostech, součinnosti dvou až tří hráčů a o rozebírání konkrétních situací, co ve hře nastaly. Rozhodně do nich nehustíme formace či rozestavění na standardky (pozn. redakce: standardní situace - rohový kop, přímý kop apod.), jelikož chceme, aby to vše pochopili přímo ze hry. Naopak nás zajímají jejich postřehy a návrhy. My jsme tu pro ně, ne oni pro nás.

Dostávají v Česku mladí hráči méně šancí než v zahraničních soutěžích?

To nemůžu posoudit. Ale pozoruji, že dnes v lize dostává příležitost víc mladíků než před pěti lety a myslím, že pokud budeme v naší práci pokračovat, bude jich víc a víc. Mým úkolem je připravit co nejvíc kluků pro velký fotbal a s nastolenou cestou jsem zatím spokojený. Je dobře, že mladí teď dostávají šanci i v bohatých klubech Spartě či Slávii.

Chcete jednou přejít do dospělého fotbalu jako trenér?

Rád bych to někdy zkusil, ale samozřejmě profesionální fotbal je něco úplně jiného. Trenér na sobě cítí obrovský tlak. Jsou tam hráči, fanoušci, sponzoři a každý chce dobré výsledky. Což je velký rozdíl oproti mládeži, kde je na prvním místě výkon a předváděná hra. Proto jsou i trenéři, kteří raději zůstávají u mládeže. S  dětmi se navíc lépe pracuje, protože jsou rádi, že vyběhnou na hřiště. Dospělí mají svoje starosti, což může být někdy na přístupu znát. Každopádně jsem rád, že jsem tady a můžu se dál učit a trénovat.

Radek Buchta se narodil roku 1989 v jihomoravských Sivicích. S fotbalem začínal v nedaleké Tvarožné a ještě na základní škole přestoupil do brněnské Zbrojovky, v jejímž dresu vkročil do světa profesionálního fotbalu. Po angažmá ve Znojmě se vrátil do Brna, kde v únoru 2018 ukončil hráčskou kariéru. Mimo to vystudoval učitelství tělesné výchovy a trenérství v oblasti fotbalu na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity. V současnosti je šéftrenérem žáků v FC Zbrojovka Brno a trenérem U-14 v Regionální fotbalové akademii Brno. Také hraje za AFK Tišnov.

Jaroslav Galba